Kdybych jako scenárista napsal příběh, v němž mladá maminka krátce po šťastném porodu zdravé dcery ovdoví, protože nadšeného otce skolil infarkt cestou na oslavu, hodili by mi to všichni dramaturgové, které znám, jednomyslně na hlavu. A právem, protože je to za a) nevěrohodné (neboli pravděpodobnost, že se to skutečně takhle stane, jedna k nekonečnu) a za b) cynické (neboť si to hraje s city nevinné ženy, která najednou neví, má-li se víc radovat z nové dcery, nebo víc smutnit nad osudem starého manžela). Za c) by svorně dodali, že je to prostě kýč.
Jenže jak je vidět z příběhu Jana Kaplického, kýče se občas dějí bez ohledu na to, budou-li je ostatní vnímat jako cynické či nevěrohodné. A až architektova smrt oživila myšlenku, která se předtím zdála být už mrtvá: že knihovna by se nakonec přece jen mohla postavit. Občanská iniciativa nečekaně rozhýbala stojatou beznaděj, primátor musí znovu obhajovat, co předtím odmítal a ještě předtím obhajoval. Všechno, co se už jakoby uspalo ve všeobecné české únavě z přemíry půtek a skandálů, se znovu probudilo a vyhrotilo ještě víc. Sleduje se, kdo poslal věnec, kondolenci nebo vůbec nic -a už se to v očích veřejnosti hodnotí nejen jako vztah ke slušnosti nebo k projektu jako takovému, nýbrž jako postoj k něčemu většímu, národnímu, možná i všelidskému.
Proč? Protože i knihovna je dnes, po Kaplického smrti, najednou něčím jiným, než byla předtím. Nasákla dojemným příběhem architektovy lásky a smrti, symbolikou nevinného pohrobka jako plodu naděje a čistoty ve špinavém světě, legendou o mučednictví, k níž my, Češi, s takovou oblibou saháme, když chceme označkovat nějakého viníka.
Ten tolik diskutovaný bobek pozlátka na Letenské pláni už není knihovnou, ale pro některé trucpodnikem, pro jiné mučednickým pomníkem, který by měl oknům Hradu denně připomínat, kdo autora utrápil, a ještě pro jiné obdobou vítězného oblouku nad lidskou malostí, jak připomíná dopis Václava Havla. Anebo obdobou Národního divadla ve smyslu sbírky, která bude zároveň ostře sledovaným žebříčkem, kdo je s námi a kdo proti nám?
Napsal jsem automaticky „proti nám“ - a přitom vůbec nevím, na čí jsem straně. Nejsem snob, abych si upřímně nepřiznal, že se mi vzhledově nelíbí, že podle mě popírá (na rozdíl od budějovického „rejnoka“) obecné představy o eleganci a nebudí příjemné asociace. Ale na druhé straně se mi ještě víc nelíbilo, že vyhrál regulérní soutěž, a přesto se nestaví. Takže jsem vlastně chtě nechtě musel být na straně těch, kdo ho chtěli postavit.
I teď jsem pro stavbu. Ale jinou, průchodnější. Přiznejme si konečně, že pozemky na Letné knihovně nikdo nedá a že o knihovnu jako takovou už dávno nejde. Jde o ten provokativní blyštivý tvar, klobouk bez hlavy (která už není), myšlenku bez materiální podpory (které nikdy nedosáhla). Jako pomník velkému muži, zároveň provokaci české malosti a zároveň prostor, do něhož si všichni mohou naprojektovat to, co jsem popsal výše. Každý podle svého naturelu.
Pak ale přece stačí to, co na Letné stálo odedávna a nikdy žádné protesty nebudilo: cirkusové šapitó ve tvaru blobu. Odstranitelná stavba na pronajatém pozemku. Rád přispěju do sbírky, aby tam stála co nejdéle...
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
Stačí to, co na Letné stálo odedávna a nikdy protesty nebudilo: šapitó ve tvaru blobu
