Reklama občas prokáže svému produktu službu vskutku medvědí. Přesvědčit se o tom mohli například všichni, kdož reklamou nalákáni chtěli v sobotu navštívit některý z mnoha objektů v rámci Pražské muzejní noci. Akce propagovaná týdny a týdny dopředu se organizátorům letos tak trochu vymkla z rukou. Letos se muzejní noc změnila spíše na noc dlouhých front. I dopravní podnik, který se na reklamní podpoře celé akce masivně podílel, situaci hrubě podcenil. Autobusy prostě nestíhaly. A tak z tradičního centrálního přestupiště vyjížděly spíše pojízdné krabičky na sardinky. Naprosto tristní byla hlavně doprava do Leteckého muzea ve Kbelích, které i díky vystavovanému gripenu přitáhlo největší množství lidí.
Zákeřnou se ukázala také jednosměrnost muzejních linek – kdo se chtěl třeba ze Zemědělského muzea na Letné dostat do přestupního bodu, musel si v pozici „na sardinku“ prohlédnout i kus Břevnova a spatřit stovky jiných návštěvníků, kteří by také rádi po návštěvě muzea populární hudby odjeli do přestupního bodu, leč do autobusu se nevešli.
Muzejní noc určitě i díky zmiňované megaporci reklamy přilákala rekordní počet více než 200 tisíc lidí, ale zároveň ukázala, že v této podobě již přestává plnit svůj původní záměr. Návštěvy netradičních míst v netradiční dobu se změnily spíše v postávání v nekonečných frontách či mačkání se v davu.
Když jsem se o víkendu náhodou podíval na jeden z pražských turistických rozcestníků s poměrně nevzhlednými hnědými cedulemi, nestačil jsem zírat. Mezi směrovkami k Národnímu muzeu, Betlémské kapli či Staroměstské radnici se vyjímá šipka směřující k jednomu z největších striptýzových klubů – ke kabaretu Darling.
Při podrobném zkoumání je jasné, že nejde o partyzánskou akci, neboť cedule je naprosto stejná jako ty ostatní. Nicméně podle reakcí všech potenciálně zainteresovaných stran – magistrátem počínaje a oním „kabaretem“ konče – nikdo ceduli na ukazatel nepřidělal.
Jsou tedy jen tři možnosti a nevím, která z nich je horší. Buď ceduli načerno umístil onen podnik s červenou lucernou, nebo je cedule i přes ujišťování Jana Kněžínka, šéfa pražských památkářů, nainstalována s posvěcením Prahy. A nebo se to „stalo samo“ – s tím má ostatně bohaté zkušenosti každý rodič, jemuž jsou ratolesti schopné tvrdit, že ta skvrna na zdi v obývacím pokoji se přece musela udělat sama a že ony (děti) to vlastně ani udělat nemohly, když ani nevědí, kde takový obývací pokoj v bytě je...
Po neděli rovněž přemýšlím, co teď budou dělat reklamní agentury se všemi spoty, v nichž účinkují naši fotbalisté? Bude se ještě Česká spořitelna propagovat prostřednictvím Petra Čecha, aspirujícího na titul nemehlo roku? Ovšem na druhou stranu, jestli skutečně spolu s trenérem Brücknerem odejde i manažer Košťál, neprohráli naši reprezentanti nadarmo a třeba budeme na Turky vzpomínat jako na zachránce českého fotbalu.
