Symboliku nesmíme přeceňovat, ale ani podceňovat. Fakt, že se včera v Ženevě osobně setkali americký a íránský jaderný vyjednávač, je zlomový. Poprvé za třicet let od islámské revoluce uznali ajatolláhové „velkého satana“ jako partnera. Je to však skutečná změna v postoji Teheránu? Těžko.
Týden staré odhalení íránských odstředivek na obohacování uranu u města Kom dokládá jednu věc. V Americe se změnil vládní tým, ten tým změnil přístup k Íránu, chce na stranu Ameriky soustředit co nejširší spektrum světa, ale nezměnila se íránská realita.
Už proto nelze od ženevských jednání očekávat víc než symboliku. Vždyť šéf íránské jaderné energetiky Alí Akbar Sálehí vzbudil největší rozruch, když při objasňování kauzy Kom dodal „a dalších“. Jakých dalších? Ano, teď víme, že nic nevíme, dalo by se říci. Šéf světové organizace Pan Ki-mun tvrdí, že zařízení u Komu je porušením rezolucí OSN a Írán musí přesvědčit svět, že nechce vyrábět jaderné zbraně. Hezké, ale co z toho plyne? Totéž platí o spolupráci Ruska a Číny. „Start, který bude mít pokračování,“ hodnotí jednání v Ženevě ruský velvyslanec při OSN Vitalij Čurkin. Jaké pokračování?
To vše je jen obcházení zásadního bodu. Tím je otázka, zda Írán má právo na jaderný výzkum. Proč by ho neměl, když ho má Indie, Pákistán či Izrael? Jenže široce podporovaný názor, že buď všichni, nebo nikdo, že jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou, míří mimo jádro věci: Má právo na atom stát, který vyhrožuje likvidací jiným? Tady jde veškerá symbolika stranou. A s ní též tvrdost Obamy i ochota Ruska a Číny ke spolupráci.
Čtěte „Obnovení jaderných...“ na straně 7
