Stovky muslimů, kteří do Bosny přijeli během balkánského konfliktu, posílá vláda domů
SARAJEVO/PRAHA Když Fadhil Hamdani v roce 1979 poprvé přijel do Bosny, netušil, že tam zůstane tak dlouho. Vystudoval, oženil se s místní ženou, narodilo se mu pět dětí a získal bosenské občanství. I proto se nyní cítí být víc obyvatelem Bosny než rodného Iráku. Bosenská vláda je ale opačného názoru. Považuje ho za hrozbu, a proto ho spolu s dalšími asi 500 bojovníky ze zahraničí zařadila na seznam obyvatel, kteří by měli být ze země deportováni, napsal americký list The New York Times.
Stovky Arabů bojovaly po boku bosenských Muslimů proti Srbům a Chorvatům během války v letech 1992 až 1995. Někteří z příslušníků polovojenských jednotek v Bosně zůstali a získali občanství uzavřením manželství s místními ženami nebo podplacením bosenských úředníků.
Gesto vůči EU Bosenští politici rozhodnutí o deportacích obhajují: mnozí z Arabů prý získali občanství nezákonně. A vzhledem ke snaze přiblížit se Evropské unii je potřeba podle nich nyní ukázat světu, že Bosna není rájem militantních islamistů. „Některé jejich buňky mají velmi radikální názory a propagují wahhábismus,“ citoval list The New York Times bosenského politika Dragana Mektiče.
Wahhábismus je jedním z fundamentalistických
učení islámu. Nejvíce je spojován ze Saúdskou Arábií, odkud pochází například i předák teroristické sítě Al Kajda Usáma bin Ládin. „Veřejnost se cítí ohrožena,“ dodal Mektić. Navíc podle Američanů islámští militanti využívají bosenských pasů, a snadno tak cestují mezi Blízkým východem a Evropou. Západní tajné služby také tvrdí, že během posledních šesti let byly zmař e n y dva velké útoky bosenských extremistů na cíle v Evropě.
Podle dalšího z politiků Vjekoslava Vukoviče jsou tři z mužů dokonce na seznamu „osob napojených na Al Kajdu“ Rady bezpečnosti OSN. Dalších 70 až 100 z nich bojovalo v polovojenské jednotce El Mujahed, proslulé svým zločinecký m chováním.
„Bosna již nebude rukojmím malé skupiny lidí, jejichž přítomnost poškozuje pověst země,“ citovala AFP Vukoviče.
„Pro nás, bosenské muslimy, je to islamofobie,“ reagoval rozhořčeně na hrozící deportace Mustafa Cerić, vrchní imám islámské komunity v Bosně. Podle bosenského Helsinského výboru se navíc může stát, že kvůli vyhoštění budou muži odděleni od svých žen a dětí. „Když měli proti nám nějaké důkazy, proč nás nesoudili během uplynulých dvanácti let,“ ptal se Raffaq Jalili, který pochází z Maroka.
Amad Al Husin, známý také pod přezdívkou Abu Hamza, se cítí být podveden bosenskomuslimskými politiky, kteří podle něj jen „podlézají Američanům“. „Přišli jsme do Bosny na začátku války, abychom pomohli svým bratrům, nic víc,“ uvedl Abu Hamza, který do země přijel ze Sýrie a vystudoval zde medicínu. Poté se oženil s místní ženou, adoptoval její tři děti a další tři si pořídil. Odejít ze země ho prý donutí jen „silou“. I Aiman Awad, který stejně jako Abu Hamza bojoval v jednotce El Mujahed, nechce zemi opustit jen tak lehce. „Z Bosny odejdu, ale vrátím se, abych mohl požadovat kompenzaci,“ řekl. „Každá slza, kterou mé děti
bude muset uroní, být odškodněna,“ uvedl Awad. Imad al Hussein, bývalý student medicíny, je jedním ze šesti bojovníků, které chce vláda vyhostit jako první. Pravdou je, že jeho názory příliš umírněné nejsou. Například sebevražedné atentáty jsou podle něj, pokud jsou páchány v Izraeli, ospravedlnitelné. Jak dodává, eventuální násilné deportace z Bosny se nebojí. „Když bráníte sama sebe u dveří svého domu, stanete se mučedníkem. A to je velké pokušení.“ Podle Miroslava Lajčáka, vysokého představitele mezinárodního společenství v Bosně, k této situaci vůbec nemuselo dojít. A pokud jde o deportace, muži mají samozřejmě právo odejít i se svými rodinami. „Jeden ze závěrů Daytonské mírové smlouvy byl, že tito zahraniční bojovníci musí opustit Bosnu a Hercegovinu do šesti měsíců od podpisu. A to se nedodrželo. Někteří se proti tomu brání, argumentují tím, že tady mají rodiny, ale fakt je ten, že ta povinnost měla být splněna už dávno a splněna nebyla,“ uvedl Lajčák. „Většina z těch lidí má kam jít, nejsou to lidé, kteří se nemají kam vrátit. A snaha je řešit to nenásilně, ne deportací, ale těm lidem pomoci, aby si našli jinou zemi. Skutečně důležité však je to, že mezinárodní společenství očekává, že tito lidé zemi opustí.“
***
„Bosna již nebude rukojmím malé skupiny lidí, jejichž přítomnost poškozuje pověst země.“
