Ač je vesmír relativně dost starý, nenašli jsme zatím žádné stopy mimozemských civilizací.
Na slůvku paradox je něco zavádějícího. Nemožné a paradoxní obrázky Mauritse Eschera nikdy nezklamou a oko diváka ošálí. Z básní, jako je „Varování dětem“ od Roberta Gravese, které si hrají s paradoxem nekonečné rekurence retrospektivy, se člověku zatočí hlava. Paradox je základem jednoho z největších románů 20. století - Hlavy XXII od Josepha Hellera. Ale můj nejmilejší paradox je paradox Fermiho.
Prvně jsem na Fermiho paradox narazil v létě 1984. Právě jsem ukončil univerzitu v Bristolu a měl jsem strávit letní měsíce studiem kalibračních teorií v částicové fyzice od Aitchinsona a Heye, což byla četba vyžadovaná před nástupem na postgraduální doktorské studium na univerzitě v Manchesteru. Místo toho jsem však věnoval čas slunění na Bristol Downs a nořil se do oblíbeného časopisu Isaac Asimov’s Science Fiction Magazine. (Jako u mnoha ostatních i u mě vzbudila zájem o vědu právě literatura sci-fi. Byli to zejména Isaac Asimov, Arthur C. Clarke, Robert Heinlein a filmy jako Zakázaná planeta, co mě přivedlo k vědě.)
V onom ročníku časopisu Isaaka Asimova, ve dvou za sebou následujících číslech, vyšly dva myšlenky provokující články o skutečné vědě. První, od Stephena Gilletta, nesl prostý název „Fermiho paradox“. A druhý, až příliš přesvědčivě argumentující a vyvracející článek „Fermiho paradox - totální nesmysl“ od Roberta Freitase.
Gillettovy argumenty vycházely z předpokladu, že Galaxie je domovem mnoha mimozemských civilizací. Protože je velmi stará, dá se čekat, že většina mimozemských civilizací bude mnohem pokročilejších než naše, že budou o miliony a snad i miliardy let před námi. Ruský astrofyzik Nikolaj Kardašev navrhl užitečný způsob uvažování o takových civilizacích. V zásadě je podle něj lze rozdělit do tří skupin, a to na základě úrovně jejich technologie. Kardaševova civilizace typu 1, K1, bude srovnatelná s naší - bude schopná využívat zdroje energie dostupné v rámci své planety. Civilizace K2 přestoupí tuto hranici a bude čerpat energii ze své mateřské hvězdy, a civilizace K3 ovládne zdroje energie v rámci celé své galaxie.
Podle Gilletta bude většina mimozemských civilizací typu K2 a K3. Vše, co víme o pozemském životě, nás přesvědčuje, že život má přirozenou tendenci rozšířit se na všechna místa, kde to jen lze. A proč by tedy měl být mimozemský život v naší Galaxii jiný?
Mimozemské civilizace budou bezpochyby chtít vystoupit ze svého domovského světa a expandovat do celé Galaxie. Klíčovým bodem Gillettovy argumentace je, že technologicky pokročilým civilizacím mohou stačit ke kolonizaci Galaxie miliony let. Takže by tu u nás už měly být! Naše Galaxie by měla překypovat životem!
Jenomže nevidíme ani náznak toho, že mimozemské civilizace existují. Gillett nazval tento fakt Fermiho paradoxem. Přivedl ho k mrazivému zjištění, že lidstvo -tedy my - je ve vesmíru samo.
Freitas to všechno odsoudil jako nesmysl. Gillettovu logiku srovnal s následující úvahou: Lumíkové se množí rychle, samice vrhne asi třikrát do roka, v každém vrhu až osm mláďat. V několika letech se souhrnná hmota lumíků vyrovná celkové hmotě biomasy na Zemi. Země bude překypovat lumíky. My však nevidíme běžně ani náznak existence lumíků. Viděli jste snad někdy nějakého lumíka?
Gillettova úvaha ohledně Fermiho paradoxu by nás dovedla k závěru, že lumíci neexistují, a to je, jak Freitas zdůraznil, zcela absurdní. Navíc Freitas náš lokální nedostatek důkazů pro mimozemské civilizace nepovažoval za zvlášť závažný; kdyby například menší kosmická loď zaparkovala v pásu planetek obíhajících mezi Marsem a Jupiterem anebo kdyby se velká kosmická loď zamíchala mezi tělesa v Oortově oblaku za hranicí dráhy poslední planety, neměli bychom naději je objevit.
Poukázal i na další chybu v logice takzvaného paradoxu. První dva kroky v argumentaci zní: 1) Jestliže mimozemšťané existují, pak by zde měli být; 2) a jsou-li zde, měli bychom je zpozorovat. Potíž je s „měli by“. V logice není povoleno obracet směr implikace a „měli by“ neznamená, že „musí“. (Jinými slovy - skutečnost, že je nepozorujeme, nám nedovoluje tvrdit, že zde nejsou, a už vůbec z toho nemůžeme soudit, že neexistují.)
Knihu fyzika Stephena Webba nazvanou Kde všichni jsou? vydalo nakladatelství Paseka. Text upravila redakce Lidových novin.
