Píšu články do novin, přednáším pro lidi a jsem i jinak veřejně činný. Celkem vytížený člověk. A víte co? Až dopíšu tenhle text, budu muset sednout do auta a jet šestnáct kilometrů do Říčan. Mám si tam vyzvednout nový občanský průkaz. Věřili byste tomu? Úřednice městského úřadu mi ho odmítla přivézt.
Nemusela chodit až ke mně domů. Mohli jsme se sejít u benzinové pumpy. Koupil bych jí kávu z automatu. Státní zaměstnanci teď tuhle službu nabízejí. Aspoň ti vysoce postavení. Tak jako například šéf antimonopolního úřadu. Když ho média kritizovala za schůzku s Andrejem Babišem v jednom pražském autosalonu, řekl ironicky: „Jestli budou muset všichni podnikatelé ke mně do Brna, určitě budou nadšeni.“
Je tedy na čase ironii odložit. Vysvětlení Martina Peciny je nedostačující, arogantní a taky směšné. Zvlášť proto, že každý kontakt státní správy a byznysu je potenciálně problematický.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Pecina má samozřejmě pravdu, že na setkávání s podnikateli není nic špatného. Na to si nemusí brát svědky z podobných úřadů v cizině. Je ovšem důležité dodržovat rituály. A k těm patří, že místo schůzky dvou vysokých šéfů je kancelář a minimálně ten zastupující vlivný státní úřad by na sobě měl mít oblek s kravatou. Ale když je v rozhalené košili a sejdou se v autosalonu na okraji města, řekl by i hrdina laciné detektivky, že „tady něco smrdí“.
A když jsme u filmových scénářů, všimněme si, že když jejich autoři chtějí dát nějaké scénce punc levárny, vždycky se odehraje na místě nějak spojeném s auty. V podzemních garážích, u benzinové pumpy nebo na dálničním odpočívadle. Jestliže se Martin Pecina sešel s Andrejem Babišem v autosalonu, je buď přihlouplý, anebo si myslí, že mu projde všechno.
Nejde o to kde, ale kdo A pak je tu ta věc s „ježděním do Brna“. Dělá si z nás Martin Pecina legraci? Politici jednou rozhodli, že část významných institucí bude mimo Prahu. Učinili tak s vědomím, že symbolický význam tohoto rozhodnutí převýší jeho možnou nepraktičnost. Rozhodně však nezamýšleli, že se výkon těchto institucí obohatí o „donášku do domu“. Umístění institucí je třeba vzít jako realitu. Když Ústavní soud rozhodoval o stížnosti na reformu, premiér i ministři jeli také svědčit do Brna. Byť ti samozřejmě nejsou asi tak vytížení jako pan Babiš.
Vautosalonu by se mohli sejít řadový úředník a řadový zaměstnanec soukromé firmy. Pak by možná obstálo vysvětlení, že jde o místo v blízkosti dálnice, takže to oběma ušetří čas. Nejde však jen o lokalitu, nýbrž také o osoby. Martin Pecina měl o své schůzce přemýšlet o to víc, že nebyla s běžným manažerem či šéfem firmy, nýbrž s podnikatelem s kontroverzní pověstí. A než Andrej Babiš začne telefonovat svým právníkům, chci zdůraznit, že slovo kontroverzní nemá hanlivý obsah. Pouze znamená, že se o něm v posledních letech v médiích informovalo jak v pozitivních, tak i negativních souvislostech. A konečně, asi nejvýznamnějším momentem setkání Pecina-Babiš je fakt, že jde právě o antimonopolní úřad. Je to instituce, která má chránit trh, ale zároveň na něm jménem státu páchá určité násilí. Najít přesnou hranici mezi agresivním podnikatelským a již monopolistickým chováním je obtížné, což dokazují například peripetie, které prožíval a prožívá americký Microsoft. Papalášsko-vekslácká bohorovnost Úřad pro ochranu hospodářské soutěže má velkou moc, která by měla být vyvážena odpovědností, citem pro spravedlnost a především zcela bezúhonnou pověstí. Monopolistické chování lze jen málokdy jasně a bezvýhradně prokázat. Rozhodnutí úřadu často vychází z vnějších indicií a z logiky věci. Máme právo se stejným metrem dívat také na dotyčný úřad a především jeho šéfa. A tento metr říká, že schůzka byla podezřelá a nepřípustná.
Dokazuje to i fakt, že z ní existuje záznam. Nepochází z žádné průmyslové kamery a ani ho nikdo nepořídil náhodou. Česká televize zdroj tají, údajně však záběry nezískala ani od policie, ani od zpravodajských služeb. Jinými slovy tedy buď někdo věděl, že vztahy pánů Peciny a Babiše přesahují běžný rámec, anebo vše připravil, aby úřad a jeho šéfa kompromitoval. Můžeme spekulovat, kdo a proč to chtěl udělat, ale to je celkem jedno. Cíle bylo každopádně dosaženo.
Každý děláme chyby. Může ji udělat i státní úředník. Kdyby Pecina řekl: „Špatně jsem to uvážil, se schůzkou jsem souhlasil v časovém tlaku a příště se něčeho podobného vyvaruji,“ ještě by to bylo přijatelné. Ale místo toho jsme se dočkali arogantního výsměchu. Proto by se měl ze své funkce okamžitě klidit.
Ono to přesně zapadá do papalášskovekslácké postkomunistické bohorovnosti, v níž žijeme. Takový ten pocit, že všechno se dá uhrát. Ne proto, že jsme nějak zvlášť chytří, ale protože můžeme a protože to prochází. Počínaje vysvětleními typu „Neřídil jsem já, ale osoba mně blízká!“ a konče „To gesto znamenalo: Kalousku, jseš jednička!“. Je na čase přestat tohle akceptovat.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
