Zaslechneme-li, že se setkali lídři dvou válčících států, představíme si science fiction v obsazení Hitlera a Churchilla. Ano, historicky druhé setkání vůdců Severní a Jižní Koreje připomíná, že v roce 1953 oba státy podepsaly jen příměří. Jenže i tahle sci-fibledne před realitou starou přesně rok: hostitel v Pchjongjangu loni uskutečnil jaderný výbuch. Právě z tohoto bodu se odvíjejí absurdity celého summitu.
Člověk nadaný selským rozumem by si myslel, že v korejské situaci není nic důležitějšího než bezpečnost, důvěra, že prezidenti Ro Mu-hjon a Kim Čong-il se nemohou setkat kvůli ničemu jinému. Důvěra je tu klíčové slovo, jenže právě důvěra tu dostává na frak. Může vzniknout pocit bezpečí v atmosféře nedůvěry? A lze nastolit důvěru navyklým postupem, že po každé severokorejské hrozbě následuje - navzdory výstrahám - další hospodářská pomoc z Jihu na Sever?
Jsou to prosté otázky, na které by odpovědělo každé dítě. Jen ve vztahu obou Korejí nefungují a celý svět se tváří, že to chápe, ba považuje za jedinou možnou cestu. Když prezident Ro překračoval pěšky opevněnou hranici, snímala ho televize, ale pak přenos pokračoval až z Pchjongjangu. Ukázat tu mezirealitu, to by byla cesta k důvěře.
Čtěte „Kim Čong-il...“ na str. 8
