Ideálního policistu si stále ještě představujeme jako amerického šerifa. To je ten neúplatný muž disponující přirozenou autoritou, muž, se kterým přichází zákon. Může disponovat přirozenou autoritou policista, který si přivydělává na stavbě či jako taxikář? Může říkat „se mnou přijde zákon“ policista, který takovou činností sám zákon porušuje? Tohle je háček.
Pociťujeme oprávněnou hrdost, že ve stále více ohledech jsme pevnou součástí vyspělého Západu. Kupní silou už jsme překonali země jako Portugalsko či Řecko. Ale hledáme-li vnější znaky postkomunismu, jeden je po ruce. Policista, který si přivydělává na stavbě či jako taxikář, zosobňuje postkomunistický svět. Můžeme x-krát argumentovat, že škrty a úspory patří k étosu Evropy, můžeme se x-krát vysmát šerifovské mentalitě, ale policista opravdu zosobňuje zákon.
Máme jistotu, že policista, který si přivydělává na stavbě, nepohrdne přivýdělkem i dále za hranicí zákona? S policisty, kteří si přivydělávají, počítáme dejme tomu v Moldavsku nebo v Albánii, prostě tam, kde přivýdělek patří k étosu státního úředníka a kde od policie nečekáme vůbec nic. Jsou-li takoví i u nás a nelzeli rozpočtové úspory a škrty obejít, je třeba jasně říci: Je lepší policisty propouštět a ty zbylé držet spíše na úrovni amerických šerifů než moldavských milicionářů.
