Po sbírce Roztrhanej film pokračuje vydavatelství Pulchra ve vydávání starších textů básníka a výtvarníka Pavla Zajíčka sbírkou Kniha psaná chaosem, sepsanou v roce 1995 a doplněnou před dvěma roky. Po dvou vynikajících CD projektech poezie čtené do hudby skupiny DG 307 (Kakofonie cesty a Květy podzimu – barvy jara), je tu další příležitost setkat se s autorem, jehož slova krouží kolem podstatných věcí v pomalém tempu sestavy tai-čchi.
Persona v bundě a s kšiltovkou kouří na rohu ulice. Vizáž mariňáka ve výslužbě, trenéra juda, mystického maséra na obhlídce terénu a kořisti. Komu že to je třeba spočítat kosti a prochrupat obratle? Jenomže pozor – nikdo není tím, za koho se vydává. Ten muž není nájemný zabiják. Je to básník, co hledá slova. Jde ulicí zaměstnán monologem otázek. Kam jde? Co tam očekává? Co najde, až se vrátí? Proč by se vracel? Je stejné se vrátit jako nevrátit? Bylo by lepší se zastavit? Znamená zastavit se to, že nikam nejdeš? Že se nevracíš? Stejně už to místo, ze kterého jsi vyšel, není stejné, takže tak jako tak se vrátíš jinam. Proč se tedy vracet a nejít kupředu?
Pavel Zajíček (1951) je umělcem undergroundu sedmdesátých let minulého století. V roce 1973 založil skupinu DG 307, kterou bolševici pro její svobodomyslnost nenáviděli. Poseděl si kvůli ní rok ve vězení. V roce 1980 se po surovém zbití policajty a dalších nepříjemnostech se Státní bezpečností nakonec vystěhoval z Československa. Nejprve do Švédska, později do USA.
Domů se vrátil až v roce 1995. Je pořád underground, alternativa, mimoň. Ty otázky, se kterými „obtěžuje“ sebe i druhé, jsou nezodpověditelné tehdy i teď. Jsou stejně nepříjemné a zase vypadají nějak nepotřebně. Mohou se položit ve dvaceti stejně jako v šedesáti.
Zajíček je mistr těch otázek, na které se odpovídá otázkou. Jeho témata nestárnou. Jako by se někdo musel ptát. Kdykoliv, kdekoliv. Musí se to ale umět. Trénovat v samotě, v exilu. Aby to neznělo blbě, banálně, černobíle, jen na efekt. Aby to mělo rytmus a melodii. Aby se to dalo přečíst nahlas lidem. Třeba v tichu, třeba za zvuků hudby. Doladit nástroje podle hlasu. To není nic archaického pro máničky ze zakouřené čtyřky. Zajíček je pořád alternativa, jedna z částí undergroundu dneška.
