Jak ukazuje nová studie, stačí k tomu jenom sebevědomé vystupování.
Až se budete příště dívat na diskusi nad stavem ekonomiky, udělejte si malé duševní cvičení: viděli jste toho nebo onoho odborníka v pořadu podobného typu už před nástupem ekonomické krize? A co tehdy říkal? Mýlil se ve svých odhadech?
Ve velké většina případů zjistíte, že bilance expertů (a nejen těch ekonomických) není často příliš zářivá. Přesto se znovu a znovu objevují na obrazovkách a v jiných médiích. A nejde jen o pohodlnost producentů, kteří si šetří práci s hledáním nových tváří. Vytrvalost, s jakou se některé tváře objevují na obrazovce, souvisí i s přirozeným lidským sklonem věřit sebevědomým. Naznačuje to alespoň výzkum Dona Moorea z Carnegie Mellon University v americkém Pittsburghu. Výsledky zatím prezentoval pouze na konferenci odborníků v San Francisku, informaci o studii přinesl časopis NewScientist.
Hra na důvěru Moore si ověřoval lidské tíhnutí ke zcela sebevědomým rádcům v rámci psychologické hry. Její dobrovolní účastníci dostávali odměnu za určování váhy osob na několika fotografiích. Při rozhodování se mohli obrátit na poradce, jejichž počet se v jednotlivých kolech
Odborníci se mohou vyjadřovat přehnaně sebejistě, aby na „trhu s názory“ stoupl zájem
o jejich zboží pokusu pohyboval od jednoho do čtyř.
Poradci vždy předem svým „klientům“ oznámili, jak jistí jsou si svým odhadem (i když jim jeho hodnotu nesdělili). Účastníci soutěže se nechali nejčastěji zlákat předpovědí toho „experta“, který si byl svým odhadem jistý na 100 procent. Tento trend se kupodivu nezměnil ani postupem času. Lidé se samozřejmě stále méně často obraceli na poradce, kteří se často pletli. Ale přitažlivost sebevědomých předpovědí se nijak nezmenšila a bohatě kompenzovala trend poučení z chyb, které daný poradce napáchal v minulosti. Zdá se tedy, že v případě poradenství je sebevědomí skutečně nad zlato.
Když rozumné zanikne v šumu sebepropagace Důvěra v sebevědomé rádce má samozřejmě svůj racionální základ, protože sebedůvěra a odbornost jsou často jedna strana téže mince. Ale má i svá úskalí. V konkurenčním prostředí se odborníci mohou vyjadřovat přehnaně sebevědomě a sebejistě, protože vědí, že na „trhu s názory“ tak cena jejich zboží stoupne a půjde lépe na odbyt.
A to pro ty, kteří cítí povinnost objektivně přiznat nedostatky ve svých znalostech nebo v lidském poznání, představuje tedy podobné konkurenční prostředí nebezpečnou past.
Hrozí jim, že jejich hlas publikum oslyší, protože si zdánlivě „za svým názorem nestojí“.
Přitom v debatách na složitá témata, jako například globální změna klimatu, může být přitom tento trend skutečně nebezpečný. Náhle jsou slyšet především skalní „alarmisté“ nebo „zpochybňovači“, a nikdo jiný.
