BRNO Je podepsaný pod expozicemi na většině moravských hradů a zámků. To, na čem jsem začínal před šedesáti lety sám, dnes dělají desítky a možná stovky lidí, říká nestor moravských památkářů Miloš Stehlík. Přestože je mu 85 let, stále se zabývá obnovou nejvýznamnějších památek.
* LN Je pravda, že celá ta léta, co se památkám věnujete, sedáváte u stejného stolu?
Já jsem na památkový ústav nastoupil už v roce 1948. Asi jsem je přišel dost lacino, protože skutečně pořád sedím u téhož stolu na téže židli. A to přesto, že má poškozený zámek - někdo se kdysi chtěl dostat dovnitř. Když jsem nedávno vedl své posluchače na návštěvu památkového ústavu, šli se už podívat na ten stůl jako na nějaký exponát.
* LN Věnujete se šedesát let památkám. Jak se za tu dobu tento specifický svět a pohled na něj změnil?
Začínal jsem vlastně sám, jako jediný umělecký historik pro Moravu a Slezsko. Bylo to po válce. Víte, za jakých podmínek to bylo? Vyhořelé a rozkradené domy, byli jsme bez auta a bez fotografa. Kancelář jsme měli v Brně v Pražákově paláci, musel jsem tam dokonce topit v kamnech. Přitom jsem se vyjadřoval k územním plánům, dělal jsem soupisy památek. Dával jsem dohromady postupy oprav rozbitých kostelů, třeba zničené klenby a výzdoby na Svatém Kopečku, vyhořelého mikulovského zámku a mnoha dalších míst.
* LN Kolik lidí to teď dělá?
Desítky. Možná spíš stovky.
* LN Oslavil jste pětaosmdesátiny. Jak se vám líbí, když vás vaši nástupci označují za doyena či nestora moravské památkové péče?
Popravdě, já ten čas vnímám jinak. Jsem pořád ve styku s mladými lidmi. Už od roku 1956 učím na fakultě, mám tak svým způsobem pořád novou a novou mízu. Stýkám se se starými památkami, ale s mladými lidmi. A ti mne pořád oživují.
* LN Není mnohdy památková péče spíše než věcí dějin umění prací pro detektivy?
Detektiv vždy najde vraha či pachatele. Já musím najít živého člověka, který památku tvořil, jeho duch. Uměleckou historii jsem nikdy neopustil. I proto jsem se upnul na sochařství na Moravě.
* LN A podílel jste se na mnoha expozicích na hradech a zámcích, výstavách o moravském baroku. Proč právě to moravské vymezení?
To byla tabula rasa, nepopsaná oblast. Jsem Moravan, nejsem Čech. Morava je území, které má svoji osobitost. Nemůžeme zohledňovat při obnově památek české či rakouské způsoby. Ani Vídeň, ani Praha nemůže do toho našeho genia loci zasahovat. Když rozhoduji o způsobu zachování či obnovy památky, musím se s ní setkat. Mluvím k ní - někdy trvá, než odpoví, pak vedeme pomyslný dialog, udělám jí, co ona sama chce. Kdybych to neudělal, je to špatně. Nemůže jít o můj výmysl, moji svévoli, o znásilnění památky, jak se někteří takzvaní památkáři snaží nebo to bezděčně dělají.
* LN Není tím důvodem pro nevhodná rozhodnutí kolegů památkářů třeba nedostatek času?
Rychlost není to hlavní. Je to ale spíše otázka citu. Jako dirigent musí mít hudební sluch, památkář musí mít památkový sluch. A památkářů je velmi málo. Za ty roky jsem se setkal s tak malým počtem skutečných památkářů, že je jde spočítat na prstech. Jsou lidé, kteří jsou u památek, ale nevědí, o co jde. A navíc zasahují do toho všeho politické a ekonomické zájmy.
* LN Co pro vás bylo za ta léta nejnáročnější prací?
Nejnáročnější, a ještě se toho nepodařilo dosáhnout, aby sama společnost bojovala o existenci památkové péče či přesněji památek samých. Ne aby památkáři nařizovali a korigovali, ale aby lidé obecně měli vědomí a sami se snažili. Komunisté zpřetrhali naše tradice a na to se těžko navazuje, často se navazuje jen senzacemi. Jedna památka je vyzdvižena a ostatní stojí bokem. Co ta boží muka, která mohou mít ve scenérii větší hodnotu než mnohokrát přestavěná katedrála? A to je věc velice důležitá, uvědomit si, zda je nějaká kategorizace vůbec správná. A další věc je úcta: opravíme sochu, druhý den je pryč, protože ji někdo ukradl. Kolik soch takto chybí třeba na hřbitovech? Teď jsem se díval na náhrobek Marie Jeritzy, z níž taková plastika zmizela, hrůza.
* LN Kolik lidí může mít ten dar vnímat památky?
Oni by měli, kdyby chtěli. Ale z pohodlnosti nechtějí. A netýká se to jen těch, kteří se označují za památkáře. Každý člověk má své hodnoty. Jde o to, na kterou stranu se upřu, jestli mi vyhovují negativní či pozitivní. Lidé musejí být na výši, vnímat práci svých předků a to, co tito lidé udělali, mít k těmto vytvořeným hodnotám úctu.
* LN Zůstal nějaký sen, který jako památkář máte?
Aby nebyl památkový ústav ani památková péče v tom současném právním smyslu. Aby úsilí o zachování památek bylo samozřejmostí ve vědomí a především svědomí společnosti. Doufám, i když vím, že ten sen bude jen obtížně splnitelný.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
