Nejdříve se o žádných obětech nemluvilo. Po týdnu počet mrtvých přesáhl 30 tisíc a neustále stoupá. I přesto se ale daří najít v troskách i živé.
Pondělí, 14.28
Provincii S’-čchuan zasáhlo zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy škály. První zprávy neuvádějí žádné oběti. Přesto ve vzduchu cítím neblahé tušení o katastrofě obrovských rozměrů. Z vlastní zkušenosti vím, co tak silné otřesy v minulosti napáchaly. Na Tchajwanu, v Turecku, Indii...
Zatím ale stále informuji o následcích řádění cyklonu Nargis v Barmě. O několik hodin později už začínají přicházet první informace o tragédii v S’-čchuanu. O špatné situaci svědčí i cesta premiéra Wen Ťia-paa do oblasti. Už z paluby letadla vysílá státní televize CCTV jeho emotivní projev v přímém přenosu. Krátce poté už čínský premiér stojí před školou a s amplionem v ruce volá do trosek: „Tady je děda Wen, slyšíte mne? Pomůžeme vás dostat ven.“ V tu chvíli je Barma zapomenuta.
Úterý, 24 hodin poté
Počet obětí je 10 tisíc. A zřejmě není konečný. Zemětřesení zasáhlo i odlehlejší oblasti v horách, o skutečných následcích zatím nikdo nic netuší. Čínská vláda ale nařizuje vyslat na místo další vojáky, během dne jich má být na místě nebo se do S'-čchuanu přemístit na 50 tisíc.
Do Číny míří i zahraniční novináři. Objevují se i informace o zřícení mnoha škol, většina ostatních budov přitom zůstala stát. Obyvatelé Mien-jangu, Tu-ťian-jengu a dalších měst spali na ulici, trauma v nich prohlubují pokračující následné otřesy o síle čtyř až šesti stupňů Richterovy škály.
Premiér Wen Ťia-pao mezitím všechny ujišťuje, že jim vláda pomůže. Peking ale zároveň odmítá zahraniční záchranáře. Prý všechno zvládnou sami. Na místě neštěstí ovšem začíná chybět těžká technika, vojáci, hasiči i obyčejní lidé mnohde rozebírají zřícené domy holýma rukama.
Středa, 36 hodin poté
Záchranáři ve městě Chan-wang poskytují první pomoc jednoroční holčičce Wang Jing, která zůstala naživu jen díky tomu, že ji otřesy doslova vyhodily oknem z budovy, která se následně zřítila a pohřbila všechny uvnitř. Včetně jejích rodičů. Na místo přilétají první vrtulníky. Všude je zmatek, křik, pláč.
Přijíždím do města Mien-jang. Vojáci právě odstranili několik betonových desek z hromady sutin. Více z budovy, ve které se ještě před dvěma dny učilo na 900 dětí, nezbylo. Prakticky všechny byly během několika desítek vteřin pohřbeny zaživa. Muži v uniformách hledí do tváří skupinky dětí, některé z nich se objímají, všechny ale mají zavřené oči. Navždy. V tu chvíli za mnou začne naříkat jedna z žen. Mezi mrtvými dětmi je i její syn. Jediný. Opodál se objímá mladý pár, oba brečí.
Středa, 48 hodin poté
Na stadionu v Mien-jang je plno. Nehraje se ale žádné utkání, místo diváků a hráčů se všude tísní tisíce lidí, kteří utekli z obcí nacházejících se nedaleko epicentra otřesů. Několik dívek s červenými čepicemi na hlavě, symbolem místních dobrovolníků, přichází nabídnout pitnou vodu a jídlo, rýžovou kaši. Se slzami v očích děkují. Ještě rušněji je na ploše u vchodu do areálu stadionu. Dovnitř se však už nyní téměř nikdo nedostane. Stadion je jednoduše přeplněný a dobrovolníci vytvářejí lidský řetěz, který má všem dalším zabránit ve vstupu. Do toho houkají sirény, za hradbou lidských těl jsou vidět stovky vojáků i záložníků čekajících na nové rozkazy. Ptám se postarší ženy, zda mohu vstoupit, mlčky souhlasí. Nabízím jejímu vnukovi jablko a vyloudím na jeho tváři úsměv.
„Co tady děláte, máte povolení?“ dolehne na mne nepříjemný hlas. Policista si prohlíží můj novinářský průkaz, chce ale speciální povolení opravňující mne natáčet uvnitř stadionu. O publicitu - navíc zahraniční - očividně nestojí. Během několika vteřin se kolem nás utvoří hlouček lidí a starší pár mi začne nadávat. Prý jsme nepřátelé Číny, protestujeme proti konání olympijských her v Pekingu a jejich vládě. Začíná hrozit pěstí.
Naštěstí je takových menšina, ostatní jsou vděční za to, že se svět o jejich osudu dozvídá a posílá pomoc. Nepříjemné okamžiky ale nekončí. Potřebuji odvézt do dalšího z měst, zastavuji místního taxikáře, který souhlasí, ale za 10násobek běžné taxy. A chce dopředu i zálohu. Musím souhlasit, ovšem krátce nato stáčí volant a míří zcela jinam, než jsem chtěl. Jeho úmysly jsou evidentní, nakonec mi nezbývá, než vyskočit za jízdy.
Čtvrtek, 72 hodin poté
Vojáci vytahují ze sutin 22letou dívku Sung Jen-mej, která jako zázrakem přežila pod tunami betonu tři dny a tři noci. Její slova o tom, že celou dobu věřila v záchranu, se rozletěla po celé Číně.
Projíždím 600tisícovým městem Tu-ťiang-jen. Městem duchů. Všechny budovy totiž zejí prázdnotou, jejich obyvatelé už třetí noc museli trávit na ulici: „Spíme venku pod plachtou, i když, pravda, oka nezamhouříme. A nejen kvůli hluku, kdy jsou stále slyšet bagry, jak odstraňují trosky domů a nepřetržitě houkají sirény. Samozřejmě máme strach, dovnitř nikam nemůžeme, ale jsme naživu,“ říká mi 22letá Jang Sia-ling.
Zamířím do hor nad Tu-ťiangjen, po cestě vedoucí k městečku Ž’-lung. Právě tam se nachází i tisíc let starý chrám, který byl téměř zničen v době kulturní revoluce. Jak dopadl tentokrát, si netroufám odhadnout. A ani to nezjistím. „Dál nemůžete, nejste záchranář,“ říká mi slušně, i když rázně jeden z vojáků. V jedné ruce drží pásku nataženou přes silnici. V druhé ruce pak cigaretu. Už jich za den a půl nepřetržité služby vykouřil 90. Jeho kolega v policejní uniformě je naopak velmi nevraživý. Z krku mi strhává novinářský průkaz a magnetofonem mi mrskne o zem. Naštěstí se nic nerozbilo.
Pátek, 96 hodin poté
V pátek ráno mne probouzí lehké chvění. V tu chvíli ještě netuším, že jde o předzvěst silnějších otřesů. Ve stejnou dobu přilétá do Čcheng-tu, metropole provincie S’-čchuan 31členný tým japonských záchranářů. Dalších 29 jejich kolegů přistává na letišti v Čcheng-tu v odpoledních hodinách. Je to vůbec poprvé, co se zahraniční specialisté podílejí na záchranných operacích v Číně. Peking nakonec povolil příjezd záchranářů i z Ruska, Jižní Koreje a Singapuru. Souhlasil i s přijetím pomoci od jinak znepřáteleného Tchaj-wanu. Ta do Čcheng-tu dorazila v noci na pátek a i když ji přivezlo letadlo „nezávislé“ letecké společnosti Air Macau, čínská média psala o historickém průlomu.
Země se začíná znovu silně třást. Síla nových otřesů dosáhne 5,5 stupně Richterovy škály a vyvolává zmatek mezi záchranáři i obyvateli zničených měst. Nad místem zkázy i nadále stoupá k nebi dým. Z krematorií, která nestačí spalovat těla obětí. V Tu-ťiang-jenu dokonce musí zaměstnanci márnice vydávat symbolické pořadníky. Jako první přicházejí rodiče dětí do tří let věku, po nich pak ti, jejichž děti byly staré čtyři až šest let.
Sobota, 120 hodin poté
Ráno se probouzím z hrůzného snu, zdálo se mi o zemětřesení. Jsem už sice vzhůru, ale přesto mám pocit, že se se mnou všechno chvěje. Po chvíli se budovy v S’-čchuanu opravdu začnou třást. Trauma milionů lidí tak stále nekončí. V oblasti neštěstí se pohybuje téměř pět milionů bezdomovců. Krátce po obědě se navíc objeví zpráva vyvolávající paniku. Prý došlo k protržení jezera vytvořeného na řece Čching-ču po sesuvech půdy. Tisíce lidí utíkají do výše položených oblastí včetně vojáků a záchranářů. Naštěstí šlo o planý poplach a čínské úřady záhy ujistily veřejnost o zabezpečení vodních děl v zasažené oblasti, stejně jako jaderných zařízení.
Neděle, 146 hodin poté
Dívám se na sms, kterou mi ukazuje jeden z Číňanů. Vyzývá všechny, aby zasílali peníze na pomoc obětem zemětřesení. O chvíli později státní média informují o podvodných krátkých textových zprávách, které zneužívají lidské neštěstí. Napadá mne jediné slovo - hyenismus. Záchranáři v obci Pej-čchuan mezitím hlásí další zázrak. Po 139 hodinách byl vytažen z trosek domu muž s pouhými pohmožděninami. Ne všechny případy ale mají podobný konec. Na většině míst záchranáři marně pátrají po jakýchkoli známkách života. Je také nutné co nejrychleji pohřbívat mrtvé. Všude se kopou nové hroby, do některých, jako v městečku Mu-jü, jsou hromadně pohřbíváni studenti z místní školy. Náhrobky většinou chybí, někde se objeví jen dřevěná deska se jménem. Odstraňování následků „zemětřesení ze S’-čchuanu“ bude trvat dlouhé roky. Atroufnu si říci, že symbolickou minutou ticha za zemřelé začnou i srpnové olympijské hry v Pekingu.
***
„Spíme venku pod plachtou, i když, pravda, oka nezamhouříme. A nejen kvůli hluku, kdy nepřetržitě houkají sirény. Máme strach. Ale jsme naživu.“
O autorovi| Robert Mikoláš, zpravodaj Českého rozhlasu v Číně
