Takže Goethe zůstal ve „svých“ Čechách jaksi přítomen, ovšem ty se kolem jeho dávných stop změnily tak razantně, že připomínky na něj se mohly jevit – a stále jeví – jako cosi absurdního a nesmyslného. Nejslavnější muž Evropy v Sokolově Skutečnost, že tady všude chodil Goethe, tady se kochal, tady pil z pramenů, tady napsal příležitostnou báseň, tady se dvořil císařovně či Ulrice, tady podnikal své geologické výzkumy, ano, tady to všude miloval, to vše se právem zdá jako málo srozumitelná vzpomínka na jakousi nepochopitelnou dobu, kdy nejslavnější muž Evropy opakovaně poctíval svou přízní tento dnes spíš nešťastný kout země. Protože není snad v kulturní Evropě jiný pás země, který by prošel tak rozsáhlou akulturací, ba devastací jako Goethovy severozápadní Čechy.
Krušnohorská linie táhnoucí se od Františkových Lázní až po Ústí nad Labem s epicentry v Karlových Varech, Mariánských Lázních a Teplicích, k nimž musíme přidat okolní goethovské body, které opakovaně navštěvoval: Aš, Cheb, HartenbergHřebeny, Sokolov, Loket, Horní Slavkov, Andělská Hora, Krásný Dvůr, Hasištejn, Jizeří, Duchcov, Bílina, Osek, Krupka a Cínovec... To je přece ale také seznam českého sudetského traumatu, sociálního, ekologického a také duchovního. Vlastně myslím, že je jen jeden tradiční evropský region, kde byla intenzivněji vymazána kulturní vrstva, která se tu po staletí vytvářela – a to je nyní ruské (sovětské) východní Prusko s kantovským Königsbergem, nyní Kaliningradem. Jistá souvislost s nyní poruštěnými Karlovými Vary se tu zlomyslně nabízí až nutkavě.
Ale to možná přeháním: ten kraj je přes utržené rány skutečně stále krásný a zamilování hodný a snad i schopný regenerace. Jen je potřeba k němu najít klíč. A třeba by jím – ovšemže jen pro někoho – mohl být právě Goethe, který tady, v českých rakouských lázních, prožil dohromady celé tři roky svého bohatého života.
Základní, těžko už asi překonatelný literární průvodce po goethovské přítomnosti v Čechách a po českém odraze v Goethovi samém je starý víc než osmdesát let a právě tak dlouho byl českému čtenáři odepřen. Kniha Johannese Urzidila Goethe v Čechách měla přitom pověst legendární, a kdo se o Goetha trochu zajímal, o její existenci věděl a toužil po ní. Nyní je tedy konečně po ruce, ve výborném překladu Veroniky Dudkové a Michaely Jacobsenové (Goethovy verše).
Je to satisfakce nejen pro samotného Goetha, ale právě tak pro Johannese Urzidila (1896–1970), toho posledního z velké generace pražských německých spisovatelů. Narodil se v Praze ve smíšené česko-německé rodině, jeho otec byl železniční inženýr, nevlastní matka Češka. Studoval jako Kafka či Brod na akademickém gymnáziu Na Příkopech, kde před pár lety instalovali pamětní desku, a na německé univerzitě v Praze, kde na něj měl zásadní vliv goethovský znalec profesor August Sauer. Stačil se ještě poznat s brodovským Pražským kruhem, tedy s hosty kavárny Arco: vedle Maxe Broda se znal s Franzem Werfelem i Franzem Kafkou: náčrtem vztahu těchto dvou přátel (a R. M. Rilka) ke Goethovi de facto jeho goethovská kniha končí.
Za první republiky pracoval jako tiskový rada na německém velvyslanectví v Praze, čemuž učinil konec Hitlerův příchod k moci. To už byl Urzidil respektovaným publicistou i literárním badatelem, přičemž těžiště spočívalo právě v goethovské říši. V roce 1932, kdy se po Evropě, a kromě hnědnoucího Německa nejvýrazněji právě v Československu, připomínalo sto let od smrti výmarského klasika, vydal první verzi své obsáhlé studie Goethe v Čechách, na které pak pracoval skoro celý život; definitivní verze je z roku 1962. Dějiny a osud ho po roce 1938, kdy musel uprchnout (jeho žena byla židovka, on byl vyhlášený antinacista), zavály nejprve do Anglie, pak v roce 1941 do USA, kde pracoval v německé redakci Hlasu Ameriky. Po válce se sešel s pražským známým, Ferdinandem Peroutkou. Jejich rozhovory (O české a německé kultuře) vyšly před dvěma lety česky a jsou jakýmsi dojemným epilogem za jednou velkou kulturní érou proměněnou v potopenou Atlantidu. Zemřel v listopadu 1970 během přednáškového turné v Římě.
Hojnost minerálky, slušná láce Urzidil v doslovu k vydání z roku 1962 píše, že jeho snahou bylo napsat „poutavou knihu, nejen příručku pro učené hlavy“. Jeho kniha je ideálním spojením obojího.
Především je tu obsáhle dokumentováno oněch dohromady sedmnáct Goethových zastavení v Čechách. Plasticky tak vzniká obraz života, do kterého jsou Čechy neopomenutelně vetknuty. Goethe překročí zemské hranice poprvé 4. července 1785 u Aše, přenocuje ve Svatavě (dnes dosti bídné předměstí Sokolova), načež dorazí do Karlových Varů. Naposledy se za Čechami ohlédne 11. září 1823, kdy starý, čtyřiasedmdesátiletý muž v sobě odváží hořce, a přitom mužně prožívané milostné odmítnutí od devatenáctileté Ulriky von Levetzow – a v hlavě mu zní první verše nepřekonatelné Elegie: Und wenn Mensch in seiner Qual verstummt, gab mir ein Gott zu sagen, was ich leide.
Mezitím uběhne třetina jeho života: tady při druhém pobytu plánuje v roce 1786 útěk do Itálie; sem, tedy do Karlových Varů, se pak po krkonošské epizodě (15. září 1790 vyleze na Sněžku) vrací v roce 1806; jezdí sem pak s výjimkou let 1814 až 1816 každý rok, vždy na několik letních měsíců, přičemž ke Karlsbadu a Mariánským Lázním přidá Teplice s jejich tehdy úžasným okolím. Evropou kráčí dějiny, i přes Čechy se převalí napoleonské války, Goethe si jich všímá jen tolik, kolik je pro něj nezbytné. Důležitější byly pro něj vždy jiné věci: tady se může oddat svým největším zálibám, přírodovědným pozorováním, geologickým průzkumům, botanice, kresbě a malbě a samozřejmě – otázka je, do jaké míry to byla opravdu „záliba“ – psaní. Zvláště druhá polovina jeho českých pobytů je obdobím jeho literární majestátnosti, přímo v Karlových Varech napíše román Spříznění volbou, v Čechách vzniká podstatná část druhého dílu Fausta a vždy zde připíše další kapitoly životopisů Báseň a pravda a Viléma Meistera léta tovaryšská a putovní.
To vše na pozadí čilých společenských i těch nejosobnějších kontaktů. Defilují tu desítky jmen tehdejší aristokratické, umělecké a vědecké společnosti. Nemůže chybět Beethoven a jeho slavný teplický skandál, jemuž Goethe přihlížel a který má rys spíše nevychovanosti než hrdosti.
Vcelku je to fascinující obraz doby a prostoru, který byl právě v těch letech jedinečný a pravděpodobně nemá v českých moderních poměrech už obdoby. České lázně se skutečně staly křižovatkou evropské elity, nabízely k tomu výborné služby, hojnost minerální vody, které Goethe vypil sudy, vládla v nich slušná láce, kterou si pochvaloval i Goethe (rozhodně nebyl žádným asketou). Odměnou mu z jeho strany byl trvalý a upřímný obdiv a vděk vyjádřený buď přímo, nebo jaksi přítomností v díle, v němž Urzidil podrobně hledá české vlivy, stopy, ohlasy.
Česko-německý svorník Slovo „český“, které tu stále padá, je samozřejmě míněno zemsky, nikoli etnicky: tedy böhmisch, nikoli tschechisch. Goethe nikdy nepřekročil česko-německou jazykovou hranici, vždy pobýval na území, kterému se teprve později začalo říkat Sudety. Čechy coby národ nikdy přímo nepoznal.
Je to vlastně záhada a ani Urzidil nemůže říci proč, ale Goethe nikdy nenavštívil Prahu, od níž přitom býval dlouhé měsíce vzdálen pouhý den cesty. Tolikrát se tam chystal, tolikrát psal o tom, jak ji touží spatřit, neboť o její kráse a historii tolik četl a slyšel. Nepřijel tam, možná to byla náhoda, možná mu v tom bránilo cosi v podvědomí, snad si nechtěl zkazit sen.
Český element k němu doléhal jen zprostředkovaně a on na něj pohlížel snad trochu blahosklonně, zcela jistě se sympatiemi a zájmem. Nechával si překládat některé české knihy a názvy, několikrát projevil touhu se česky naučit. Osobně se poznal – díky Černínům – s Josefem Dobrovským, ve Výmaru ho navštívil Ján Kollár (to byl ovšem Slovák, jak snad známo) a také Jan Evangelista Purkyně, což je epizoda, která má své pikantní pozadí – Purkyně ve své rané vědecké práci neuvedl, že jej inspiroval právě Goethe, což Mistra poněkud zaskočilo, nicméně mu odpustil. A samozřejmě krásné učenecké přátelství pozdního věku zažil s hrabětem Kašparem Šternberkem.
V letech, kdy Urzidil sbíral materiál pro své monumentální dílo, se nad českoněmeckým společným údělem stahovaly mraky – a chyba tehdy nebyla na české straně. Co přišlo potom, je dobře známo a ona Goethem navštěvovaná část společné vlasti se z toho dosud nevzpamatovala. Je to idealistická představa, tehdy i nyní, ale svorníkem mezi oběma stranami mohl a může i nyní být onen onen vznešený, ale veskrze lidský génius – JWG. Tak to jistě Johannes Urzidil myslel.
***
Tady se kochal, tady psal básně, tady pil z pramenů... To vše se zdá jako málo srozumitelná vzpomínka na nepochopitelnou dobu, kdy nejslavnější muž Evropy opakovaně poctíval svou přízní právě tento dnes spíš nešťastný kout země.
STUDIE
KNIHA TÝDNE
Goethe v Čechách Johannes Urzidil Pistorius & Olšanská, Praha ’09, 564 str.
