Tváří v tvář odhodlání tisíců uprchlíků z NDR, kteří před dvaceti lety zaplavili Prahu, v sobě řada Čechů konečně našla odvahu vypovědět režimu při nejbližší příležitosti poslušnost.
Byly to nejlepší prázdniny mého života, usmívá se sedmadvacetiletý Constantin Kuhn u zahradního stolu před rodinným domem v Lutzbergu na úpatí Durynského lesa. Před dvaceti lety se stal jedním z tisíců východoněmeckých uprchlíků, kterým se podařilo proniknout na velvyslanectví Spolkové republiky v Praze. „Byli jsme neustále s rodiči, celé dny jsme si hráli, procházeli jsme se v nádherné zahradě Lobkovického paláce, okýnkem na půdě jsme se dívali na Pražský hrad a občas jsme se učili z barevných bavorských učebnic, které nám obstarala manželka pana velvyslance,“ vypráví dnešní student literární vědy a umění. Jeho matka Susanne přináší album a vytahuje z něj dvacet let starou písanku: „Díky tomu, kolik jsme na velvyslanectví měli času, pak byl Constantin v Bavorsku skoro o třídu napřed.“
Susanne Kuhnová (dnes 50) s manželem Hubertem (57) a třemi dětmi, jimž tehdy bylo šest, osm a deset let, se na velvyslanectví dostali 1. července 1989. Byli úplně prvními v obrovské vlně lidí, která během následujících čtyř měsíců zahltila celou ambasádu. Do Prahy přijeli v sobotu ráno, kdy bylo velvyslanectví zavřené. Chvíli proto čekali o kousek výš v ulici, odkud měli výhled na bránu Lobkovického paláce. Když viděli, že se k ní blíží auto s diplomatickou značkou, přispěchali k němu. „Jenže ta paní, co v něm seděla, neměla klíče, museli jsme zvonit,“ vypráví Hubert Kuhn. „V zádech jsem cítil pohled dvou milicionářů, policajtů, nebo co to bylo, kteří stáli na protějším chodníku. Zvoníme podruhé, pořád nic. Anajednou slyším, jak se jeden z nich přibližuje. Na zvuk jeho bot na dlažbě nikdy nezapomenu. Vtom se brána otevřela, moje žena s Axelem, naším nejstarším synem, vklouzli dovnitř, ale mě chytil pod paží policista. Přetahoval jsem se s ním, dcera Katharina a mladší syn Constantin zůstali stát jako opaření vedle mě. Byla to hrůza - žena s jedním dítětem uvnitř, já se dvěma venku. Pak jsem se ale tomu policajtovi vytrhl, sebral jsem děti a přeběhl za práh ambasády. Ten policajt tam dokonce vlezl za mnou, ale pracovníci ambasády ho rychle vypoklonkovali. Bylo kolem toho dost křiku.“
„Teprve za branou jsme se z toho rozrušení celí rozklepali,“ vzpomíná Hubertova žena Susanne. „Pořád jsme si říkali: jsme v bezpečí, už se nemůže nic stát. Po tolika letech ústrků, odposlouchávání a strachu, aby děti něco nepřejelo, jak nám vyhrožovali, byl ten pocit bezpečí a klidu nepopsatelný, a dodnes je tou nejsilnější vzpomínkou na rok 1989.“
Do listopadu 1989 prošlo přes pražskou ambasádu SRN těžko uvěřitelných 21 tisíc východních Němců. Podle historiků východoněmecký exodus výrazně urychlil pád berlínské zdi, a tím i zhroucení komunismu v NDR. Doposud však nikdo podrobně nezkoumal, jak přítomnost tisíců uprchlíků v centru hlavního města ovlivnila politický vývoj v Československu.
Jako Židé za války Za prvních dvanáct let existence komunistického systému ve Východním Německu odešlo ze země na tři a půl milionu lidí. Dalšímu masovému úniku obyvatelstva zabránila berlínská zeď a ostnatý drát podél celé hranice se Spolkovou republikou. Od poloviny 70. let si mohli východní Němci podat oficiální žádost o vystěhování, její vyřízení však bylo nejisté a zdlouhavé. V roce 1986 o vystěhování požádali i manželé Kuhnovi. „Samozřejmě nám to zamítli, a od té chvíle jsme byli podezřelí,“ říká Hubert Kuhn. „Moje žena pochází z nábožensky aktivní rodiny, její bratr byl farářem. A já jsem zase pracoval jako vodohospodář ve státní správě a znal spoustu tajných dat o znečištění vodních toků, vzduchu a podobně. A hlavně jsme bydleli jen pár kilometrů od západoněmecké hranice.“
Hubert Kuhn dostal okamžitě po podání žádosti o vystěhování výpověď ze svého místa inženýra a byl přidělen jako dělník do výrobny střešních tašek. Šikaně ale nebyl konec: jednoho brzkého únorového rána roku 1987 vzbudil Kuhnovy rachot motorů před domem. Stálo tam nákladní auto a několik dalších vozů, z nichž vystoupili policisté a zástupci krajské a místní rady. „Člověk z kraje držel v ruce kus papíru a lapidárně nám oznámil:,Z důvodu nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost v pohraniční oblasti budete přesídleni do Sömmerda.‘ Ještě to ráno jsme si museli zabalit a tentýž den nás převezli do nového bydliště. Nebyl žádný soud, žádný rozsudek. Prostě přijeli a vystěhovali nás. V tomhle kraji jsme byli po dlouhé době jediný a poslední případ nuceného vysídlení. Připadali jsme si jako Židé za druhé světové války,“ říká Hubert Kuhn.
„V Sömmerda, vnitrozemském městečku 150 kilometrů od našeho původního bydliště, nás soused hned upozornil, že máme byt prošpikovaný odposlechy,“ říká Hubert Kuhn a jeho žena pokračuje: „Vyhrožovali nám, že jestli budeme vystupovat proti režimu, mohlo by se dětem něco stát. Na druhou stranu se nás ale snažili získat, chtěli, abychom přestali uvažovat o výjezdu. Hubertovi nabídli, že by si mohl udělat doktorát nebo že by mohl dělat ředitele v menší firmě. My jsme ale byli pevně rozhodnutí a podali jsme si další tři žádosti o výjezd. Všechny byly zamítnuty,“ vzpomíná Susanne Kuhnová.
Definitivní rozhodnutí padlo těsně před koncem školního roku 1989. „Poslední žádost jsme podali v lednu 1989 a na tu jsme dostali písemnou odpověď 26. června téhož roku. Následující den zazvonil u dve,náš‘ tajný policista a řekl mi:,Musíte pryč, úřady mají nějaké úmysly s vaším mužem,‘“ říká Susanne a Hubert ji doplňuje: „Znamenalo to, že budu asi povolán jako rezervista do armády. A odtamtud nevedla pro lidi, jako jsem byl já, cesta zpět. Ženě by vzali děti a dali by je do děcáku. Ten den jsme se rozhodli, že musíme pryč, a v pátek 30. června, kdy děti dostaly vysvědčení, jsme sbalili pár věcí a vlakem jsme odjeli do Prahy.“ Teď, nebo nikdy Praha se stala na podzim 1989 hlavním místem tranzitu východoněmeckých uprchlíků z několika důvodů. Poté, co úřady NDR zavedly výjezdní povolení do Maďarska, skrze nějž odcházely v létě tisíce lidí do Rakouska, bylo Československo poslední zemí, do které se východní Němci mohli jednoduše dostat. Roli hrály i další příčiny. Podle historika Tomáše Vilímka z Ústavu pro soudobé dějiny východní Němci Prahu znali, byla pro ně blízko a v 80. letech se zde řada z nich setkávala se svými příbuznými ze Spolkové republiky. Prahu zpopularizovaly také západoněmecké televize -v NDR dobře zachytitelné, které uprchlickému problému věnovaly v roce 1989 obrovskou pozornost. V roce 1989 také západoněmecké úřady přestaly pomoc uprchlíkům podmiňovat jejich diskrétností v SRN.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Většina uprchlíků zažila při odchodu z vlasti podobně jako Kuhnovi nějaké dobrodružství. Christian Bürger ze Saské Kamenice (53) se na ambasádu dostal až na třetí pokus. „Jsem člověk vychovaný v NDR - byl jsem svazák, dokonce jsem vedl velký mládežnický klub. Ale pak jsem pomalu začal zjišťovat, že jsou rozpory mezi tím, co nám říkají z oficiálních míst, a realitou,“ popisuje Bürger na zahrádce kavárny ve svém rodném městě. V roce 1984 si podal žádost o vycestování, ale byla zamítnuta. O dva roky později se rozhodl utéct přes zelenou hranici, ale tehdejší žena ho udala. Víc než rok a půl strávil ve vězení, po propuštění musel pracovat v automobilce. V létě 1989 se pak pokusil přejet hranici do Československa vlakem, ale v Bad Schandau ho vyvedli, několik hodin ho vyslýchali a po víkendu se pak měl hlásit na Stasi.
„Bylo mi jasné, že jestli tam půjdu, tak mě znovu zatknou. Bylo to teď, nebo nikdy. Ještě týž večer 20. července jsem dojel do Oberwiesenthalu a v noci jsem přešel přes hřeben Krušných hor do Božího Daru. Odtamtud jsem pak dojel autobusem do Prahy, český taxikář mi poradil, kde je velvyslanectví, a přestože mě nechtěl dovézt až k němu, upozornil mě, že tam jsou milicionáři a policie. Nebyl jsem nápadný, měl jsem jen malý batůžek, tak jsem pomalu stoupal ulicí, a když jsem uviděl bránu německého velvyslanectví, rychle jsem tam vklouzl před očima dvou policistů na protějším chodníku. Měl jsem srdce v krku, nechybělo moc, a dostal jsem infarkt. U okýnka za branou jsem požádal o azyl. Tehdy nás tam bylo jen asi sto, uvítali mě obrovským pokřikem:,Další je tady!‘ Ubytovali mě v menší budově, kde se dřív vydávala víza,“ vzpomíná Bürger. Humanitární katastrofa V červenci a srpnu připomínal život uprchlíků na německé ambasádě idylku. Manželé Kuhnovi měli sami pro sebe celé podkroví Lobkovického paláce, ostatní spali v menších budovách na pozemku velvyslanectví. Do Furth im Waldu pravidelně zajížděl autobus velvyslanectví pro potravinové balíčky bundeswehru, pro čerstvé pečivo chodil německý domovník obden do města. Na konci srpna bylo na zahradě ambasády postaveno prvních šest stanů, jeden z nich mohl ještě pár dní dokonce sloužit jako škola. Lékař, který byl na velvyslanectví na inspekci, odhadl, že základní hygienické standardy mohou být udrženy, pokud počet uprchlíků nepřekročí čtyři sta.
Toto číslo bylo překonáno již 11. září. V dalších dnech přibývali uprchlíci po stovkách. Do konce měsíce se jich na velvyslanectví tísnily čtyři tisíce. Dohromady měli k dispozici dvanáct záchodů a šest sprch: „Na začátku jsme stanovili sprchovací časy pro jednotlivé stany, ale později už to absolutně nešlo, pak už se nikdo nesprchoval,“ říká Christian Bürger. Německý Červený kříž popsal situaci téměř apokalypticky: „Kvůli sklonu svahu jsou stany nevyhnutelně zaplavovány fekáliemi, močí a zvratky. Pod dřevěnými rošty ve stanech leží zbytky jídla. Začínají se rozkládat a lákají nejrůznější živočichy. Z hlediska osobní bezpečnosti mohou zásahové jednotky ve stanech pracovat už jedině s ochranou úst, v rukavicích a v ochranném oděvu. Zápach je nesnesitelný. Nebezpečí infekcí je vysoké.“
Logicky houstly i vztahy mezi uprchlíky. Stany zachvátila paranoia z agentů Stasi, lidé se pro jistotu oslovovali jen křestními jmény. „Náš odhad byl, že v každé tisícovce lidí bylo zhruba deset až dvacet agentů,“ říká Christian Bürger, který působil v táborové samosprávě. „Lidé z jednoho stanu za mnou přišli, že tam jednoho mají. Zamotal se do vlastních průpovídek, a kdyby se to potvrdilo, byli by ho utloukli k smrti. Nakonec raději sám v noci přes plot utekl.“
Dokud bylo na německé ambasádě pár desítek lidí, tvářilo se Československo, že se ho to nijak netýká. Když jich však přicházely stovky a tisíce, vznikl ožehavý problém. „Kromě lékařské pomoci a umožnění návratu do jejich domovů jsme jim nijak nemohli pomoci vzhledem k našim spojeneckým závazkům k NDR, a koneckonců jsme ani nechtěli, protože masový exodus jsme nemohli schvalovat,“ píše ve svých pamětech tehdejší československý velvyslanec ve Spolkové republice Dušan Spáčil. Situace ale byla komplikovanější. „Západní Německo byl pro nás podstatný ekonomický partner. Hospodářská situace byla tak špatná, že režim musel vyjednávat s imperialisty více, než by mu bylo milé,“ říká historik Tomáš Vilímek. Proto se československé úřady nikdy nepokusily velvyslanectví úplně odříznout, což by bylo snadné, nebo narušit zásobování uprchlíků. Na druhé straně ale vytrvale odmítaly poskytnout Spolkové republice další budovy s diplomatickou imunitou, do kterých by se uprchlíci mohli uchýlit.
Vlčí nátura Němečtí uprchlíci vzpomínají na Čechy většinou v dobrém. Všichni totiž museli vyřešit zásadní problém: až na výjimky netušili, kde německé velvyslanectví je, a nakonec všichni našli nějakého domorodce, který jim poradil, kudy se dát, a často také, jak se vyhnout policejním kontrolám. Například Rico Naumburger říká na uprchlickém fóru zřízeném na stránkách ambasády SRN: „Bloudili jsme Prahou, byli jsme velmi mladí a nikomu jsme nedůvěřovali, netroufali jsme se někoho zeptat. A pak jsme se najednou octli před nějakým kostelem, vstoupili jsme dovnitř a začali se modlit, i když vůbec nejsme věřící.“ Jeho přítelkyně, která na fóru vystupuje pod přezdívkou Raissa, ho doplňuje: „Nějaká dívka tam pracovala jako restaurátorka. Když jsme pak usnuli na lavičkách v parku před kostelem, našla nás, vzala nám roztrhanou mapu z ruky, a když jsme se leknutím probudili, zjistili jsme, že nám tam křížkem zakreslila, kde je německé velvyslanectví.“
Sami Češi ze svého tehdejšího chování tak dobré pocity neměli. Petr Pithart vzpomíná ve své knize Devětaosmdesátý, že to byl „spíše ponižující než inspirující zážitek“. Popisuje, jak společně s dalšími celé hodiny fascinovaně zíral na davy východních Němců: „Oni běželi, dobíhali, tlačili se, my jsme stáli tiše, nehnutě, ani jsme se raději na sebe moc nedívali, bylo nám všelijak, hlavně trapně... Trapně proto, že jsme právě na vlastní oči viděli, že už i ti Enderáci, na které se mnozí našinci dívali svrchu, se odvážili, jen my dosud ne.“
Řada Pražanů německým uprchlíkům poskytovala spontánní pomoc. „Nakoupili jsme jabka a sušenky a s kamarády to nosili před ambasádu,“ říká typograf David Němec, který se tehdy pohyboval mezi nonkonformní mládeží. Mnozí Malostraňáci pouštěli Němce domů na záchod, nosili jim vodu nebo ovoce. Pro velké množství Čechů však představovaly největší lákadlo trabanty a wartburgy, kterými uprchlíci přijeli a které nechávali - často s klíčky v zapalování a techničákem na palubní desce - stát, kde se dalo. „Na jednu stranu bylo nádherný vidět, že Češi pomáhaj, a na druhé straně ta vlčí nátura, že když vidím trabanta s klíčkama, tak si ho šlohnu,“ vzpomíná novinář Jan Urban, který tehdy na Malé Straně žil.
Najít dnes někoho, kdo se tehdy pokusil nějakého trabanta ukrást, není obtížné, protože StB posílala údaje o všech zadržených pachatelích - šlo o desítky osob - východoněmeckým kolegům. Pozoruhodné je, že často šlo o lidi mladé a mimopražské. Například tehdy dvaadvacetiletí manželé Tomáš a Šárka R. ze Stříbrné Skalice se 24. října 1989 vloupali do trabantu a odcizili přední sedačku a potahy. Žádost o rozhovor na toto téma dnes oba důrazně odmítají a se slovy „už nám nevolejte, nebo to budeme řešit jinak“ pokládá Tomáš R. telefon. O nic vstřícnější není ani Vlastimil P., který se 5. října v noci pokusil spolu se švagrem ukrást žigulík, přestože tehdy sloužil jako poručík SNB. „Byla to hloupost a užil jsem si už ostudy dost,“ říká Vlastimil P., kterého pak čekal vyhazov od bezpečnosti a soud.
Pro pojízdné neukradené trabanty a wartburgy si přijížděli pracovníci Stasi - podle historičky Pavlíny Formánkové až 250 osob denně. Vedoucí oddělení výzkumu v archivu Stasi (BStU) Ilko Sascha Kowalczuk, ale říká, že v NDR byl v té době již takový zmatek, že auta nebyla odvezena všechna a po pádu zdi pak řada lidí dostala své vozy zpět, přestože podle předpisů je měl stát zabavit. K autům se Češi leckdy dostali i legálně, když jim je Němci přímo darovali. Kolik jich však bylo, nikdo neví.
K tehdejším událostem napsal Karel Kryl píseň: „A Pepa - ručky od práce se plíží podél paláce, co ukrývá se v malostranských střechách, a s vášní lovce mamuta jde vykrádat auta, jež zanechali Braniboři v Čechách. Proč by si jeden nepokrad? Jo - v tom je Pepa demokrat, vždyť šikulovi má být dána šance, my přežili jsme Habsburka a dneska máme wartburga a tuzexové konto v Živnobance, pak odstartuje po lupu na víkendovou chalupu, tam s kamarády švihne pivní kúru, a na poměry skuhraje, ví, že to nějak uhraje, a už se těší na demokratúru...“
Československou opozici nevyburcovaly problémy německých uprchlíků ani k větší politické aktivitě, ani k organizované pomoci. Mluvčí Charty 77 poslali 14. září vládě dopis, v němž ji vyzvali k řešení situace, tím se ale činnost hlavní opoziční platformy vyčerpala. K demonstracím na podporu uprchlíků nebo nějaké kolektivní pomoci nikdo z disidentů nevyzval, řada z nich poskytovala alespoň spontánní pomoc.
Pasivitu opozice tehdy kritizovaly i samizdatové Lidové noviny. Autor podepsaný jako Karel Čermák (kdo se pod tímto jménem skrýval, se nepodařilo zjistit) psal: „Projevily se zde markantně určité slabiny našeho občanského hnutí: jeho intelektuální původ, verbalismus, nepraktičnost, zaujatost sebou samým a nedostatek empatie ke všemu, co se ho netýká přímo.“ A dále autor jasnozřivě dodal: „Měl by to být pro něj důvod k zamyšlení především proto, že jeho představitelé mohou být v dohledné době povoláni k řešení ještě složitějších úkolů.“ „Naše situace je velmi kritická“ Problém uprchlíků nakonec vyřešili na konci září ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher se svým sovětským protějškem Eduardem Ševarnadzem. 30. září krátce před sedmou hodinou večer vystupuje dojatý Genscher, sám uprchlík z NDR z roku 1952, na ochoz Lobkovického paláce a pronáší historickou větu: „Milí krajané, přišel jsem dnes k vám, abych vám sdělil, že vás dnes čeká vycestování do Spolkové republiky Německo.“ Christian Bürger byl mezi posluchači: „Když to řekl, čtyři tisíce nebo pět tisíc lidí začalo naráz křičet. Muselo to být slyšet v celé Praze.“ Vítězství slavili i mnozí Češi: „Když odjížděl první konvoj, tak se mně úplně rozklepala brada, protože přihlížející lidi jim ukazovali véčko, policajti nepolicajti,“ vzpomíná Jan Urban.
Přes různé komplikace - vlaky s uprchlíky musely jet přes NDR, kde se do nich pokoušeli dostat další žadatelé o vystěhování - proběhl transport bez komplikací. Ovšem uprchlický problém tím nekončil: během tří dnů je na ambasádě dalších pět tisíc lidí a dva tisíce kempují před jeho branami. 4. října odjíždí do SRN dalších 7600 lidí a Východní Německo uzavírá hranice s Československem. O tři dny později je během oslav 40. výročí vzniku NDR patrné, že se režim hroutí. Zemi zachvacují masové demonstrace, 18. října je odvolán dlouholetý šéf strany Erich Honecker. O šest dní později informuje velvyslanec NDR v Praze Helmut Ziebart člena předsednictva ÚV KSČ Jozefa Lenárta, že situace v jeho zemi je „velmi kritická“ a stranické a státní vedení „je odhodláno ji řešit výhradně politickými prostředky“. Mezi řečí se zmiňuje také o tom, že na úřadech NDR leží 800 tisíc nevyřízených žádostí o vystěhování. Podle Tomáše Vilímka „naši pohlaváři obdivovali, jak to v NDR funguje“, takže zprávy, které v říjnu dostávali, pro ně byly dost depresivní. „Na oslavách čtyřiceti let NDR pochopila naše delegace, že je to úplný konec.“
Prvního listopadu ruší NDR výjezdní doložky pro cesty do Československa a o tři dny později je dohodnuto, že východní Němci budou moci přes naše území cestovat přímo do SRN. Podle svodky StB přicestovalo od 4. do 9. listopadu 142 128 východních Němců. To ale již padala berlínská zeď a do 17. listopadu zbývalo jen osm dní.
„Němci vstoupili na cestu, zatímco my jsme zůstali na chodníku,“ popisuje Petr Pithart v knize Das Palais Lobkowitz své pocity ze dní, kdy na Malé Straně pozoroval proudy lidí hledajících azyl. „Myslím, že právě tehdy v nás dozrálo rozhodnutí, že při příští příležitosti na chodníku stát nezůstaneme. Nedá se to dokázat, nedá se to změřit, dá se to jen dosvědčit. Tak to činím. Němci nás přiblížili 17. listopadu.“
***
Byla to hrůza - žena s jedním dítětem uvnitř, já se dvěma venku. Pak jsem se ale tomu policajtovi vytrhl, sebral jsem děti a přeběhl za práh ambasády. Náš odhad byl, že v každé tisícovce lidí bylo zhruba deset až dvacet agentů Stasi
Christian Bürger uprchlík z NDR
Kvůli sklonu svahu jsou stany zaplavovány fekáliemi, močí a zvratky. Pod rošty ve stanech leží zbytky jídla. Začínají se rozkládat a lákají nejrůznější živočichy. Zápach je nesnesitelný.
Zpráva německého Červeného kříže
Na jednu stranu bylo nádherný vidět, že Češi pomáhaj, a na druhé straně ta vlčí nátura, že když vidím trabanta s klíčkama, tak si ho šlohnu
Jan Urban bývalý disident
O autorovi| LUCIE BARTOŠOVÁ, PETR ZÍDEK, Autoři děkují za pomoc Pavlíně Formánkové a Tomáši Vilímkovi
