Futuristická vize souvislého pásu megaměst, který krouží v kosmu nad Zemí, má potenciál stát se „sedmým kontinentem“ naší planety.
Původně chtěl Michal Kutálek navrhnout kosmický hotel pro turisty. Doba, kdy se do vesmíru začne létat na dovolenou, se blíží a včas zachytit cestovní boom je přece konkurenční výhodou. Když si ale čerstvý absolvent Fakulty architektury ČVUT nastudoval současné technologické možnosti vesmírných prostředků, dospěl k názoru, že téma hotel moc nových možností nedává. „Jenom bych skládal různě modifikované moduly do soustav podobných Mezinárodní kosmické stanici nebo ruskému Miru. To mi nepřipadalo příliš zajímavé,“ říká Michal Kutálek.
Proto se na vesmírnou architekturu podíval z nadhledu. Dostal nápad, který připomíná fantastický koktejl smíchaný z poznatků, ale i jenom tušených možností techniky, biologie, nano- a info- technologií. Zároveň na jeho mysl zapůsobily katastrofické scénáře o klimatu naší planety. „Země se možná sama, možná přičiněním lidské civilizace stane za několik století dost nehostinným místem pro člověka,“ říká Kutálek.
Dopravit miliardy lidí do nového domova, tedy na jinou planetu, je dost nereálné. Mnohem blíže je geostacionární dráha okolo Země. Všechno, co dopravíme zhruba 36 tisíc kilometrů nad povrch naší planety, už nikdy „nespadne“ zpátky. Právě v této vzdálenosti navrhuje Kutálek postavit pás obřích měst, který by představoval nový, sedmý kontinent Země.
Dvacet pět kubíků pro každého Projekt Next Level, jak nazval svou vizi, je inspirován biologickými pokusy s tvorbou umělých tkání a orgánů. Při těchto experimentech se na „lešení“ z polymerů navěsí kmenové buňky, které se pomocí chemických látek přetvoří na buňky jater, ledvin, kosti, svalu nebo jiné tkáně. Podobně by měla vznikat i megaměsta v kosmu. Jejich růst je založen na biologicko-technologických principech.
Kosmický výtah, o jakém uvažoval už ruský fyzik Konstantin Ciolkovskij a zpopularizoval jej A. C. Clark, dopraví po superpevném lanu z uhlíkových vláken na geostacionární dráhu zařízení na výrobu nanorobotů. Každý ponese kmenové buňky geneticky naprogramované tak, aby se v cíli přeměnily na stavební materiál. Nanoroboty se roztáhnou a vytvoří konstrukci, která obroste buňkami. Vznikne speciální tkáň - napůl živý materiál, z něhož budou tvořeny stěny. Postupně tak vyrostou obytné moduly, dopravní síť, infrastruktura, kulturní zařízení, ale rovněž biofarmy pro pěstování kmenových buněk, aby se nemusely dovážet stále další a další. Stejným způsobem by vznikly také průmyslové objekty a výrobní zařízení.
Fantasmagorie? „Je to vize, jak by mohla vypadat kosmická města za několik století,“ zdůrazňuje Kutálek.
V projektu Next Level představuje rovněž pohled do budoucího bytu. Biotechnologické procesy odehrávající se v nanoměřítku umožní, aby stěny měnily tvar a velikost interiéru. Inteligentní hmota vytváří umělou gravitaci, takže v prostoru lze chodit nejen po podlaze, ale i po stěnách či stropě. V obydlí budou místo oken zobrazovací displeje. Buněčná tkáň vytvaruje sedačky, stůl, pohovku... Když nebude tento mobiliář potřeba, zatáhne se zpátky do stěn. „Příbytek by se choval jako napůl živý organismus,“ říká Kutálek. Stěny přemění vydechovaný oxid uhličitý na kyslík, byt vnímá, jak se člověk cítí, a podle toho nastavuje vhodnou teplotu, vlhkost, tlak... Například když bude chtít člověk spát, ztlumí se světlo a změní teplota.
Každému postačí kapsle o objemu 25 krychlových metrů. Fyzicky velice málo, ale architekt počítá s rozšířením o kyberprostor. Pocit stísněnosti zaplaší stěny zobrazující louku, moře, blízké i vzdálené okolí, jakékoliv prostředí. S rozvojem digitálních technologií se mnoho činností přesune z reálného světa do virtuálního. Mnoho profesí už nebude vyžadovat dojíždění do práce. Člověk se přes kyberprostor napojí na svého virtuálního dvojníka. Jeho avatar za něj vyřídí nákupy, dojedná kontrakt na obchodním jednání a podobně.
„Rozvoj kyberprostoru neznamená, že by místa v reálném světě ztratila na důležitosti. Naopak, skutečný svět se stane velmi atraktivním a žádaným v souvislosti s využíváním volného času,“ dodává architekt.
Chapadla růstu Megaměsta budou zdálky připomínat neurony s mnoha chapadly. Středem každého výběžku povede dopravní systém ve tvaru letokruhů spojených do jedné spirály. Uprostřed povedou dálnice pro nejrychlejší jízdu, z nich bude možné plynule přejet na silnice pro pomalejší provoz ke komerčním a kulturním zařízením a průmyslovým oblastem a pak na místní cesty k jednotlivým obydlím.
Každý „neuron“ bude umístěn na pravidelném rastru. Jakmile město dosáhne optimální velikosti - tzn. když ještě dopravní systém bez problémů zvládne přepravu, obchody a kulturní infrastruktura potřeby obyvatel a biofarmy i průmyslové provozy zásobování - „probudí se“ na konci chapadel nanoroboty s kmenovými buňkami a začnou vytvářet nové výhonky budoucích aglomerací.
Ty opět postupně porostou do podoby dalších měst. Postupně se tak zaplní prostor mezi „neurony“ a vznikne souvislý pás megaměst okolo Země. „Podobný postup můžeme vysledovat v historickém vývoji dnešních měst, která často svou expanzí zabírala okolní území, až splynula se sousedními městy a vesnicemi v jeden urbanistický celek,“ říká Kutálek.
Dnes vize, ale za sto či dvě stě let...
Architekt se zabýval také energetickou a materiální soběstačností měst. Dostatek elektrického proudu mají zajistit elektrárny na povrchu chapadel. Budou využívat sluneční svit i solární vítr. Plášť výběžků obsahující nanočástice se postará o opravy chapadel i čištění fotovoltaických článků.
Pokud jde o dostatek materiálů a surovin pro život města, předpokládá projekt Next Level dvě varianty. První počítá s recyklací veškerého organického odpadu produkovaného člověkem. Vydechovaný oxid uhličitý se bude využívat například pro pěstování řas, které poslouží jako surovina k výrobě potravin. Část CO2 se přemění fotosyntézou na kyslík.
Anorganické odpady z průmyslových provozů se rozloží až na úroveň atomů a z nich se v nanoreplikátorech opět složí na nové předměty. „Materiální soběstačnost ovšem nemůže být nikdy úplná, vždy bude nutné část suroviny dovážet ze Země,“ říká Kutálek.
Jeho projekt dnes vypadá velmi odvážně, ale kdo ví, co bude technicky možné za sto nebo dvě stě let. Tedy v době, do které Kutálek svou vizí nahlíží. Každopádně zaujal porotu celosvětové soutěže zabývající se digitální architekturou FEIDAD Award (Far Eastern International Digital Architectural Design) natolik, že Next Level zařadila mezi deset nejzajímavějších projektů.
