Zajímavé je, že často jsou tyto městské čtvrti nálepkovány různě, ať už jde o již zmíněné romské nebo arabské, turecké, kurdské nebo muslimské. Problém tedy nebude romský, na druhou stranu k jeho pochopení je slovo Rom nezbytné.
Podobně jako v Anglii, kde by podle výzkumů veřejného mínění nechtěla v jednom domě s Čechy žít více než polovina obyvatel, v Česku by zase lidé nechtěli bydlet s Romy. Asi každý by dokázal vyjmenovat pět předsudků, které o Romech slyšel, popřípadě o kterých je přímo přesvědčen. Říká se například, že jsou hluční, zneužívají sociální dávky, kradou, pálí parkety, nepracují...
Zkrátka to vypadá, jako by zaměstnat Roma, nebo jej dokonce nechat bydlet ve svém domě, bylo nepřijatelné riziko. A právě to může být jedním z důvodů, proč se situaci v mnoha případech nedaří řešit.
Velké podniky berou, živnostníci nikoliv Ponechme stranou, do jaké míry jsou výše uvedené předsudky opodstatněné, či nikoli. Tato debata přísluší jiným, povolanějším, a důsledné vysvětlování a vyvracení předsudků je pochopitelně velmi důležité. Pro pochopení situace „problémových lokalit“ (chcete-li špatných adres) je však podstatné, že tyto předsudky sdílí velká většina obyvatel, což má přímý dopad na možná řešení.
V ekonomické teorii je obecným faktem jev, kdy větší firmy mají tzv. nižší averzi k riziku než menší podniky. Zjednodušeně lze říci, že pokud velká firma zaměstná sto Romů a poté jich dvacet propustí, jedná se o osmdesátiprocentní úspěch při náboru nových zaměstnanců. Pro drobného živnostníka však může mít každý neúspěch existenční dopad na jeho podnikání a proto při výběru zaměstnance klade podstatně větší důraz na jednotlivá rizika, respektive má vyšší averzi k riziku. Tato teorie se mnohokrát potvrdila v praxi.
Zprostředkovat romským klientům zaměstnání ve větších podnicích typu Tesco atd. nebývá problém, naopak v malých firmách to postupně pracovní poradci Člověka v tísni přestali zkoušet, neboť to velmi často končilo odmítnutím.
Důležitou roli při uplatnění na trhu práce hraje dosažená kvalifikace a vzdělání, jehož úroveň je v problémových lokalitách obecně nižší. Ve složitých podmínkách přebírají děti hodnotové žebříčky rodičů, ve kterých škola nemá místo, a to se přímo odráží na budoucí pracovní kariéře.
Člověk se sotva dokončenou základní školou může doplňovat prázdné regály v obchodě, může uklízet nebo zametat ulice. U těchto pracovních příležitostí téměř neexistuje kariérní postup, který je často jedním z motivů dlouhodobějšího uplatnění.
Lidé zde nenavazují přátelství ani známosti, jak je to obvyklé u kvalifikovanějších profesí. Celkově je s těmito pozicemi spojena větší fluktuace jak z popudu zaměstnanců, tak i zaměstnavatele. Celý tento proces ovlivňuje společenské uplatnění jednotlivců i jejich rodin a mimo jiné posiluje finanční i sociální nestabilitu.
Nevolníci špatných adres Přesto je mezi obyvateli těchto lokalit celá řada lidí, kterým se podařilo navzdory nízkému vzdělání na trhu práce uspět a prosadit se v zaměstnání. Výsledkem je vzrůstající společenské postavení a především životní stabilita. Celkové zlepšení situace však ovlivňuje řada okolností, se kterými je třeba počítat. Lidé na „špatných adresách“ často žijí v širokých příbuzenských sítích, které omezují individuální úspěch. Pokud se někomu z rodiny daří lépe, musí se o úspěch podělit s ostatními.
V prostředí, kde je většina lidí nezaměstnaných a bez stálých příjmů, představuje pravidelná mzda jednotlivce jistotu pro celou řadu lidí. V širokých příbuzenských sítích je úspěch jednotlivce závislý na schopnosti nalézt emancipovaný vztah k rodině. Rodinu jako základní síť člověk potřebuje, a to zvláště v prostředí, kdy má z různých důvodů omezenou možnost navazovat blízká přátelství.
Neustálé požadavky příbuzných lze řešit například stěhováním. A právě zde naprostá většina Romů naráží na problém, se kterým se potýká bez ohledu na úspěch v běžném životě. Pro Romy s maturitou či vysokoškolským titulem je nalezení bytu k pronájmu mimo problémové oblasti podobně obtížné jako pro ty, kteří žijí v prostředí sociálního vyloučení
Pokud je diskriminace Romů na trhu práce jen částečný problém, tak v oblasti bydlení je diskriminace téměř absolutní. Majitel bytu uvažuje podobně jako zaměstnavatel, tedy posuzuje rizika spojená s pronájmem bytu. V Česku je však většina bytů vlastněna jednotlivci a ti, jak je popsáno výše, mají vysokou averzi k riziku, respektive mají obecně nižší vůli zkoušet rizikové varianty, což vede v mnoha případech k odmítnutí zájemců o byt z řad Romů.
Bez ohledu na úspěch tak mají Romové omezenou možnost stěhování, a proto jich celá řada zůstává v již zmíněných problémových lokalitách, čímž se stávají nevolníky špatné adresy.
***
Lidé na „špatných adresách“ často žijí v širokých příbuzenských sítích, které omezují individuální úspěch. Pokud se někomu z rodiny daří lépe, musí se o úspěch podělit s ostatními.
