Z novinky, jež se v nejbližších dnech objeví na knihkupeckých pultech, otiskujeme v LN druhou ze tří ukázek. Autor se v ní vrací do roku 1970, kdy se vrátil ze Spojených států, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě.
Na letišti v Praze nás kupodivu nechali projít bez jakékoliv prohlídky, takže i ušetřené dolary, z nichž část jsem si vezl v peněžence a část s nepříliš velkou vynalézavostí nastrkal mezi listy dějin české literatury, jsem provezl. V příletové hale na mě čekali rodiče a přítel Saša Kliment. Objali jsme se všichni.
Náš byt v ulici Nad Lesem byl uklizený a vyvětraný a čekali nás tu ještě Helenini rodiče. Znovu objímání, byli jsme konečně doma – mezi svými.
Když rodiče odešli, najednou jsem nevěděl, co mám dělat, co budu dělat zítra anebo za týden.
Začal jsem volat svým kamarádům, vítali mě, ale někteří se trochu podivovali tomu, že je volám z Prahy. Jejich zprávy o současné situaci byly skličující. Spousta lidí, kteří pracovali ve filmu, v rozhlase, v televizi či v nakladatelstvích anebo učili na vysokých, dokonce i na středních školách, přišla o místo. Přerušili natáčení řady filmů a i ty dotočené, jako Procházkovo Ucho, zakázali promítat. Naše knížky už stáhli ze všech knihkupectví a žádné noviny nesmějí otisknout článek od někoho, kdo se nachází na jakémsi tajném seznamu „závadových“ spisovatelů. Kdo na něm je? Skoro všichni. Dozvěděl jsem se také, že má zasedat ústřední výbor Svazu spisovatelů, mám určitě přijít, zdá se, že to bude jeho poslední schůze.
Těch, kdo se podivovali našemu návratu, bylo víc, někteří považovali naše jednání za nezodpovědné vůči našim dětem. Helena tehdy dokonce zašla za vynikajícím odborníkem doktorem Matějčkem, s nímž se znala ještě z dob, kdy psala do Literárek své pozoruhodné reportáže o svízelích při výchově dětí v kolektivních zařízeních. Když se ho zeptala, jestli si také myslí, že jsme svým návratem dětem ublížili, řekl jí: Dětem neublíží, když poznají životní těžkosti. Pokud ovšem mají pocit, že je rodiče mají rádi a chrání je.
Uzavřeli jsme si, že je důležité, aby děti pochopily smysl toho, proč jsme se vrátili.
Čekal jsem před Mánesem na tramvaj. Na chodníku seděli dva mladíci a dvě dívky. Všichni byli v džínsech, na nohou tenisky, mladíci byli zarostlí jako lesní muži. Jeden z nich se zvedl a přistoupil ke mně.
On: Příteli, jaké jsou vaše problémy? Já: Nejede mi tramvaj.
On: Jiné problémy nemáte?
Já: Teď zrovna ne.
On: Podivné. Vy netrpíte?
Já: Ne víc než všichni ostatní.
On: V tom případě vám nemůžu pomoct. Čekejte dál na tramvaj.
Možná už nikdy nepřijede. (Z deníku, jaro 1970) Na spisovatelské schůzi mě přijali s úžasem, připadal jsem si jako mimozemšťan, kterého sice všichni vidí, ale zároveň odmítají uvěřit v jeho existenci.
Pak mě Jaroslav Seifert, který schůzi předsedal, přivítal nazpět v Československu. Zdálo se mi, že ho dojala skutečnost, že se našel mezi všemi kolegy aspoň jeden, který se rozhodl vrátit ze svobodné části světa do zkoušené a zkroušené země. Po schůzi jsem zašel za svými bývalými kolegy do nakladatelství a dozvěděl se, že celý náklad mé poslední knížky povídek zabavili a zničili. Dotazoval jsem se, jestli bych pro ně nemohl pracovat jako externí lektor. Slíbili, že se zeptají, a při mé příští návštěvě mi sdělili, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu. Skoro šeptem mě pak požádali, abych už do redakce nechodil. Ivan Skála, nový ředitel, přikázal, aby mi každý, koho navštívím, sdělil, že moje návštěvy nejsou žádoucí. Protože tu už nebudu publikovat, musel by si ředitel skutečnost, že mě někdo přijímá, vysvětlit nikoliv jako pracovní setkání, ale jako přátelský vztah k člověku, který se projevil jako nepřítel socialismu. Brzy jsem pochopil, že lidé, kteří se v očích okupační moci provinili svou nedávnou činností, nemají naději získat jakoukoliv kvalifikovanější práci.
V komunistické straně probíhaly, jak jsem se doslechl, vzteklé akty msty. Několikačlenné prověrkové komise složené z nejzatvrzelejších odpůrců nedávných reforem teď rozhodovaly o všech ostatních členech strany. Ti museli zavrhnout nejen všechny reformní snahy, ale především vyslovit souhlas s okupací, která se nyní v komunistické novomluvě nazývala bratrskou pomocí při záchraně socialismu. Kdo okupaci nepřijal souhlasně, byl ze strany buď vyloučen anebo vyškrtnut. Být vyškrtnutý bylo pro postižené o něco lepší než být vyloučený. Vyloučení byli vesměs propuštěni ze svých míst. Povzbudivé bylo jedině to, že i za těchto podmínek se našlo dost těch, kteří odmítli tyto ponižující požadavky přijmout. Vyloučených a vyškrtnutých, jak se dalo odhadovat, byly statisíce.
Náš spisovatelský svaz opravdu zakázali a připravovala se podobně jako po únorovém převratu nová organizace spisovatelů. Jestli někdo napsal dobrou knížku, už nebylo důležité, podstatné mělo být, jaký zaujal vztah k sovětské okupaci. (Stejně jim trvalo několik let, než posbírali do nového svazu dostatek prověřených jmen.)
Nicméně to, co se začalo v duchu zmíněné komunistické novomluvy nazývat konsolidací a vzápětí normalizací, se ještě dostatečně neupevnilo. Helena se mohla vrátit na stáž do Sociologického ústavu (to, že nikdy nebyla členkou strany, a nemohla tedy patřit ani mezi vyloučené, ani vyškrtnuté, se aspoň na kratičký čas stalo výhodou). V ústavu však natolik nepočítali s jejím návratem, že ji ani neuvedli mezi členy týmu, jehož práce se zúčastnila. Ostatně ani tam ji dlouho nenechali a v několika následujících letech vzala na sebe martyrium, kdy přijímala různá místa, ačkoliv práce, kterou od ní požadovali, spočívala hluboko pod úrovní jejích schopností i znalostí. (A tyto práce sháněla jen s obtížemi.) Jistě mi tím usnadňovala, abych zůstával doma a psal si, protože zákony vyžadovaly, aby aspoň jeden z nás dvou byl zaměstnaný. (A později, když se naše děti hlásily na studium, mohla aspoň ona získat tak důležitý posudek ze zaměstnání.)
Zatím snaha pošpinit ty, kdo se odvážili podporovat reformní hnutí, zašla tak daleko, že odvysílali jakoby normálně zaznamenaný, přitom však policejním odposlechem pořízený rozhovor mezi spisovatelem Janem Procházkou a profesorem Václavem Černým. Vysílání tajných policejních odposlechů odporovalo i tehdy platným zákonům, a bylo o to odpornější, že Jan Procházka umíral na rakovinu.
Abychom si nemysleli, že na nás zapomněli, přišlo mně i Heleně pozvání na oddělení pasů a víz se stručným příkazem, abychom s sebou přinesli pasy. Jakýsi úředník si pak od nás pasy vzal, prohlédl, zda jsou opravdu naše, a už nám je nevrátil. Brány tábora zvaného Československo, jak mě varovali moji kolegové v Ann Arboru, se za námi uzavřely.
***
Jestli někdo napsal dobrou knížku, už nebylo důležité, podstatné mělo být, jaký zaujal vztah k sovětské okupaci
O autorovi| Titulek redakce LN
