Před 140 lety se narodil Alois Musil, světově uznávaný orientalista Začal studiem biblické krajiny. Postupně se stal nomádem, arabským šejkem i rakouským diplomatem, aby skončil jako renomovaný vědec, univerzitní profesor a spisovatel.
Narodil se 30. června roku 1868 v Rychtářově na Vyškovsku jako nejstarší z pěti dětí statkáře. Když rodina po vyhoření statku zchudla, Alois ve snaze ulehčit jí, a přesto vystudovat, stal se knězem.
Roku 1895 obhajuje v Olomouci titul ThDr. Zároveň získává dvouleté stipendium pro studium biblické archeologie v Jeruzalémě. Tam už na své první větší výpravě v roce 1896 objevil za Jordánem zbytky římského vojenského tábora. Poté zhruba dvakrát ročně podnikal další cesty převážně na východ, při nichž mimo jiné objevil pozdně antické město Beeršeba a dozvěděl se o tajemné lokalitě Amra (dnes na území Jordánska).
Roku 1898 v poušti východně od Jordánu padl do zajetí kmene Beni Sachr, ale když ošetřil jejich zraněného náčelníka, získal si respekt a zaujal v kmeni významné místo. Mluvil jazykem místních, žil jejich životem, s puškou a na velbloudu se účastnil jejich loupežných výprav. Při jedné z nich se ocitl i v Amře a poprvé spatřil dnes proslulou uměleckou památku – pouštní letohrádek Quasajr Amra s nástěnnými figurálními malbami z 8. století.
Stačil však pořídit jediný snímek, navíc při úprku před nepřátelským kmenem fotoaparát ztratil. Pro nedostatek důkazů čelil pak ve Vídni obvinění z podvodného tvrzení.
Později se do Amry několikrát vrátil, stavbu vyměřil, vyfotografoval, a poté, co v ní objevil staré fresky, přivedl do ní profesionálního malíře, aby je okopíroval. Jejich popis a reprodukce vyvolaly ve světě senzaci, neboť o zámcích v poušti, tím spíš o jejich výtvarné výzdobě, se tehdy nevědělo zhola nic.
V letech 1900 až 1909 byl profesorem biblistiky na teologické fakultě v Olomouci, a poté, co odmítl profesuru v Praze, působil v letech 1909 až 1920 jako profesor biblických pomocných věd a arabštiny ve Vídni.
Alois Musil v masce handlíře s velbloudy, kramáře či potulného kouzelníka prošel a zmapoval cizincem dosud nenavštívená území mezi Jordánem a Eufratem. Naučil se třiadvacet arabských dialektů, nejhlouběji ze všech Evropanů do té doby vnikl do myšlení a způsobu života beduínů; v severoarabském kmeni Rwala se dokonce stal spolunáčelníkem (jako šejch Músa ar-Rwejli).
Ze své poslední výpravy se vrátil v roce 1915. Za první světové války v hodnosti císařského podmaršálka hájil zájmy monarchie a jejích poddaných na Balkáně a v Přední Asii.
Po vzniku ČSR mu Praha i přes odpor veřejnosti (pro ni byl „kolaborant“) nabídla profesuru pomocných věd orientálních a novější arabštiny. Na UK působil od roku 1920, dlouhodobě přednášel i v Británii a v USA. V roce 1922 se významně podílel na založení Orientálního ústavu v Praze. Do Arábie už se nevrátil, jakkoli po tom toužil.
Jeho největším vědeckým dílem jsou šestisvazkové Oriental Explorations and Studies vydané v letech 1926 až 1928 nákladem Americké zeměpisné společnosti pod záštitou ČAVU (ta mu za ně udělila zlatou medaili). Napsal 12 dobrodružných knih pro mládež a sedm popularizačních děl historicko-politických. Od roku 1930 žil ve svém statku na Sázavě u Českého Šternberka. Tam psal, hospodařil a připravoval svůj rukopis Ze světa islámu. Na téměže místě pak na jaře roku 1944 zemřel.
