Tenhle fejeton měl být o krásách San Franciska, kam jsem se na dva týdny vydala (a dobře jsem udělala), jenže člověk si něco vymyslí – a pak to dopadne jinak. Čáru přes rozpočet mi udělali laskaví hostitelé, kteří nás brzičko po příletu naložili do auta a odvezli na třídenní výlet.
Počasí nám podle jejich názoru moc nepřálo, po cestě na jih podél pobřeží pršelo, takže jsme vždycky jen na chvilku vyběhli z auta, podívali se na úžasné vlny, ale jinak jsme toho moc neviděli.
Zato v národním parku, kde rostou sekvoje! Medvědy jsme sice nepotkali, ale rozumný člověk se podle mého názoru na medvěda podívá spíš v zoo, kde je bezpečně za mřížemi. Sekvoje (není to prý sekvoj, nýbrž sekvojovec, ale přírodovědci mi snad tu nepřesnost prominou) jsou, jak každý ví, obrovské, obří stromy. Jenže ono je něco jiného vědět, a něco úplně jiného vidět. V parku sem tam hoří či doutnají ohně, které zakládají rangeři pečující o park, aby tak zabránili vzniku větších požárů. Bouřkám ani bleskům se totiž zabránit nedá, tak se aspoň starají, aby se oheň, který blesk zapálí, neměl čím živit a nešířil se tolik. Mohlo by se to pojmout jako podobenství a vyvodit z toho nějaké poučení, asi.
Sekvoje jsou tak velké, že se samozřejmě nevešly do hledáčku mého malého foťáku, ostatně když je na obrázku celý strom, stejně není vidět, jak je nesmírně velký.
Na to před ním člověk musí stát a zírat v němém úžasu. Puklinami v kmeni jsou vidět tlusté barevné vrstvy; některé z nich jsou černé. Kdyby někdo tu vzácnost pokácel (ale není to potřeba, některé spadnou samy – jeden tam důstojně leží s cedulkou, že před několika lety spadl „bez výstrahy“), mohl by podle těch vrstev spočítat, kolik strom za stovky či tisíce let přežil lesních požárů.
Když jsme se dost vynadívali, přišla hustá mlha; byl to mrak, protože jsme byli víc než dva tisíce metrů vysoko. Bylo vidět jen na pár kroků a všude kolem se rozhostilo zvláštní ticho. Jako bychom se ocitli úplně sami v začarovaném světě. Začali jsme také mluvit potichu, abychom nekazili kouzlo, které nás opřádalo, a pak jsme zmlkli úplně.
Tiše jsem si přemýšlela o sekvojích a vymýšlela podobenství, ale najednou jsem si v tom zmlklém lese vzpomněla, že jsem si slíbila pogratulovat Františkovi Zahrádkovi k osmdesátým narozeninám, které má zítra, tedy 30. října.
Hned se mi to složilo – František je přece mezi lidmi monument, jako sekvoj mezi stromy. Byl třináct let zavřený, skoro celou tu dobu v uranových dolech, a v žádném případě nezatrpkl: odvahu, optimismus a dobrou vůli by mohl rozdávat. Vlastně – jaképak mohl! On je rozdává každému, kdo ještě úplně neokoral a dokáže to poselství vnímat a přijmout. V sekvojovém parku by se mu určitě líbilo a nepochybně by tam toho nachodil víc než já, vždyť se loni vypravil na pětadvacetikilometrový výlet, aby přátelům ukázal, kudy za komunismu převáděl lidi přes železnou oponu.
Tak Františku, na zdraví, a všechno nejlepší k narozeninám. Škoda, přeškoda, že nemůžeš žít dva tisíce let jako sekvoj...
