Svůj život jsem zasvětila kočkovitým šelmám,“ pronese Věra Jüttnerová a odklepne popel z cigarety do popelníku ozdobeného soškou lva. Její pohovku ozvláštňují polštářky s precizně vyšívaným gepardem, u nohou jí odpočívají plyšoví bílí tygři téměř v nadživotní velikosti. Pak nám nalije čaj do šálku s namalovanou hlavou levharta.
S vytouženým chovem šelem začala šestačtyřicetiletá Věra Jüttnerová jako naprostý laik před šesti lety, když si koupila dvouměsíčního ocelota Filipa. Obyvatelka luxusního rodinného domku nedaleko Brna, jehož snad každý čtvereční metr nese kočičí stopu, tehdy žádnou knížku o chovu šelem nesehnala, a tak se musela spolehnout na sebe. A na svou perskou kočku, která vzala Filipa do „pacek“ a dávala mu co proto, aby pochopil, jak se u Jüttnerů správně chovat. Dnes chodí Filip po bytě jako každá druhá micina a neexistuje, aby konal potřebu mimo plastový záchod nebo aby podrápal nábytek. I na vodítko se nechá připnout bez problémů.
K Filipovi brzy přibyla samička Aimee a pár kanadských rysů, stylově pojmenovaných Nina a Ricci. Dnes už se paní Jüttnerová považuje za zkušenou chovatelku. „U šelem se musí postupovat opatrně, po malých krůčcích. Stačí malé plácnutí a je konec,“ říká velmi vážným hlasem u vycíděných klecí s potůčkem. Šelmy si prý sebemenší projev násilí pamatují a dokážou ho v nestřeženém okamžiku šeredně oplatit. „Proto se oceloti rozhodně nehodí pro choleriky. Ani pro ty, kdo nemají dostatek času,“ dodává chovatelka, která už šest let nebyla na dovolené a přestala chodit i do práce. „Pokud člověk chce mít zvíře ochočené tak jako my, měl by mu v prvním půlroce života věnovat alespoň šest hodin denně. Nejlépe je ho mít puštěného volně po bytě a průběžně s ním komunikovat. I v dospělosti to zabere aspoň tři hodiny denně. Co se týče mě, já jsem u nich skoro pořád.“ Paní Jüttnerová má štěstí, že manžel je podnikatel, který hravě uživí zvířecí i lidskou smečku dohromady. Ono totiž správně nakrmit ocelota není zrovna levná záležitost. Denně spořádá několik kilo masa, něco taky stojí vitamíny a veterinář.
„Když dám inzerát do novin, že prodávám kotě ocelota, zavolá mi v průměru sto lidí,“ říká chovatelka o svém páru, který na svět přivedl už pět mláďat, jež se v průměru prodávají za sedmdesát tisíc korun. „Jen jeden, maximálně dva mají představu o tom, co to obnáší. Jedna paní se dokonce velmi divila, že ocelot není flekaté morče.“ Aby se kotě nedostalo do špatných rukou, případné zájemce zve paní Jüttnerová k sobě na návštěvu a podrobně jim vysvětluje všechna úskalí. Většina z nich se zhrozí a ze svého rozhodnutí rychle vycouvá.
Moje zoo
„Vyrůstal jsem mezi papoušky. Bez nich si nedokážu svůj život představit,“ říká šestadvacetiletý Jiří Karkoszka a natahuje ruku se šrotem směrem k daňkovi pocukrovanému prvními sněhovými vločkami. Toho ale víc zajímá fotograf, kterého se vydává blíže prozkoumat. Seznámení končí kousnutím do prstu. „Musíte příště pořádně natáhnout dlaň,“ směje se nešťastníkovi Jiří Karkoszka.
A aby papouškům, kterých má v ohradě a vytápěných klecích na sedmdesát, nebylo smutno, pořídil si k nim Jiří ještě takovou malou zoo. Momentálně chová třicet kusů různých savců. Donedávna měl i krokodýly a hady. „Ale už se to nedalo stíhat,“ krčí svými mohutnými rameny jeden z největších soukromých chovatelů exotické zvěře u nás, jehož tento koníček přijde na nemalé peníze. Už tak má co dělat. Nebýt jeho otce, s nímž bydlí ve společném domě, a pomocníka Pepy, asi by jen těžko zvládal starat se o všechny ty chlupáče a opeřence a ještě chodit do hygienické stanice, kde pracuje na plný úvazek.
Zatímco procházíme ohradou, z bezpečné vzdálenosti nás okukuje šestičlenné stádo daňků a dva kusy nandu pampového, pštrosíků z Jižní Ameriky. Udivuje mě, že se mohou volně pohybovat po rozlehlém pozemku, aniž by si je zajistil proti krádeži. „Nechci je zavírat, potřebují pohyb. A zatím se o krádež nikdo nepokusil.“ Pak ale začne vyprávět, jak mu kdosi před časem dva pštrosy (emu hnědý) otrávil. Proč, to neví. Nejspíš ze závisti. Odcházíme do rozlehlé přepažené stodoly, odkud se ozývá hlasité mečení. Hotová Archa Noemova. Vedle vzácných druhů zakrslých koziček či slepic bantamka (malý okrasný kur z Japonska) tu za drátěným pletivem rejdí rypákem mládě jihoamerického nosála červeného.
Exkurze pokračuje prohlídkou šelem a ptáků na zahradě domu. „Na papoušky jsem opravdu pyšný,“ říká znalec zvířat, kterému pro radu občas volají ošetřovatelé z různých zoo. Když zakončí svoji dlouhou přednášku o ptačím jídelníčku a původu, zeptám se, jestli někdy uvažoval, že by navrátil nějaké druhy do volné přírody. „Na to nemám podmínky. Chci spíš rozšířit svůj chov v kleci,“ odpovídá, když tu mu mezi nohama proklouzne obrovský červený opeřenec a vylétne na kliku vchodových dveří. Zaháníme ho zpátky do klece a přitom se dozvídáme o nejvzácnějším kusu Karkoszkova chovu. O několik klecí dál sedí na bidýlku pár jihoamerických papoušků, kteří v přírodě už téměř vyhynuli. Těch několik posledních kusů, co ještě přežívají, už mění genetickou výbavu svých mláďat, protože se párují i s jinými papoušky. Ale díky lidem, jako je Jiří Karkoszka, zůstane možná tento druh zachován i pro budoucí generace.
***
Nebohý papoušek v ponožce
Jak tvrdí Josef Duben ze Státní veterinární správy, spolu s Nizozemím a Belgií patříme v Evropě mezi státy s největším počtem chovatelů cizokrajných tvorů. Bohužel se mezi nimi najdou i nezodpovědní diletanti a kšeftaři. Loni v listopadu zadrželi celníci na ruzyňském letišti pašeráka jedenácti vzácných želv žlutohnědých, které byly přepásané páskou a nacpané v pet lahvích. Ojedinělé nejsou ani případy papoušků, které překupníci strčí do ponožky. Z loňské mezinárodní konference o pašování zvířat v Pekingu vyplynulo, že objem nelegálního byznysu s živočichy a rostlinami přesáhl 10 miliard dolarů ročně. „Nelegální obchod se zvířaty je třetím nejvýnosnějším obchodem. Hned po zbraních a drogách,“ říká Pavla Dorničová z Nadace na ochranu zvířat. Černý obchod se zvířaty u nás není nic nového. Podle mluvčího brněnské zoo Eduarda Stuchlíka byl sice za socialismu omezen železnou oponou, ale na druhou stranu se dalo lehce získat povolení na dovoz a vývoz. A i bez něj si lidé houfně vozili plazy a jiné malé živočichy, převážně z Kuby. Před patnácti lety Česko podepsalo CITES, úmluvu o obchodování s 5000 ohroženými druhy zvířat a 28 000 planě rostoucích rostlin. Každé „citesové“ zvíře musí mít registrační list, který dokládá jeho původ. Takže pokud vám někdo nabízí geparda či vzácnou želvu „bez papírů“, narazili jste na levotu. Máte doma klec a peníze na žrádlo? Nic a nikdo vám nebude bránit v tom, aby se vám v ní proháněl třeba lev. Stát totiž nijak nedbá na to, kdo si nebezpečné zvíře, mezi něž patří velké šelmy, nedomestikovaní kopytníci, primáti a někteří ptáci a plazi, může pořídit. Ze zákona musí pouze požádat veterinární správu o povolení k jeho držení. Vyslaní inspektoři pak zhodnotí jen velikost klece a zabezpečení zvířete. Jestli mu pak – byť i nevědomky, třeba nesprávným krmivem – chovatel ubližuje, mohou kontroloři zjistit až při další inspekci za půl roku. jak
O autorovi| JARMILA KOVAŘÍKOVÁ, redaktorka Pátku jarmila.kovarikova@lidovky.cz
