Kdo by šel na retro a čekal jen nostalgii pamětníků pro pamětníky, zmýlí se. První premiéra po prázdninách ukazuje Semafor odpočinutý, a hlavně s novým elánem. V písničkovém pásmu – tedy formě, která tomuto divadlu malých forem nejvíce sluší – se soubor předvedl soustředěným výkonem, příjemně sebeshazovacím humorem, jenž staví na nadsázce, a také sympatickou „mladou krví“, která je semaforským bardům důstojným partnerem.
Bez Šlitra by to nešlo Už úvodní song Když se rakev k rakvi sváže (Smutné Vánoce) v interpretaci pánské části současného souboru naznačil, v jakém duchu se tohle vzpomínání na melodie Jiřího Šlitra ponese. Ani takové superhity, jako jsou písně Ukrejvám rozpaky (Ďábel z Vinohrad) nebo Tereza (Kdyby 1000 klarinetů) či Tu krásu nelze popsat slovy (Šest žen), nerosí nepřiměřený sentiment, naopak. V nich konečně došla seladonská poloha Jiřího Štědroně v kombinaci s čím dál zajímavějším projevem Jolany Smyčkové toho správného účinku.
Připomínku notoricky známých písní dvojice Suchý–Šlitr v tomto programu však hlavně zdobí písně léty neoposlouchané, dobré, ba skvělé, jež naznačují, že své rezervy ani po desetiletích semaforský poklad ještě zdaleka nevyčerpal. Jsou v něm písně baladické (Bíle mě matička oblékala zazněla v Šesti ženách), jazzově poetické (Co je to blues v pásmu Zuzana je zase sama doma), přemýšlivé (Píseň Hamleta o hvězdách z Benefice) i parodicky komediální (Ty jsi švarná, já jsem švarný z Dobře placené procházky). U některých hodně známých si Suchý (& spol.) dovolil vtipné současné parafráze (Motýl, Co jsem měl dnes k obědu, Malá Babeta...). Naštěstí to jsou jeho vlastní písně, takže si může dovolit s nimi nakládat po libosti, a navíc aktualizuje kultivovaně, s mírou a vtipem. A Jitka Molavcová, jak je jejím zvykem, si třeba Šlitrovu právnickou parodii Hrozná tragédie s máslem přetvořila v detailně propracovanou pěvecko-hereckou etudu. Šlitr by měl ze svých pokračovatelů určitě radost.
Vykopané hřivny Z pokladnice tvorby Jiřího Suchého s Ferdinandem Havlíkem, tedy etapy „po Šlitrovi“, je jistě nejvýraznějším činem originální adaptace sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice. Léta prokázala neobyčejně šťastnou konstelaci, jež se při jejím vzniku v roce 1972 projevila. Autorská trojice Erben–Suchý–Havlík se zjevně potkala na jedné (byť částečně virtuální) vlně a také interpreti, tehdejší špička české populární scény, nedostali většinou už nikdy tak zajímavou příležitost ukázat, co umí.
Na některé postavy z Kytice se vzpomíná dodnes s pocitem, že těžko budou překonány – Umrlec ze Svatební košile Jiřího Helekala a Jiřího Datla Novotného patří mezi ně. O to příjemnější je pozorovat Radka Schwaba, jenž patří k nejčerstvějším přírůstkům současného Semaforu, jak skvěle klátí tělem, natahuje kostru jako hodinky a ještě velmi dobře zpívá. Vukázce, jež oživila pasáž věnovanou tvorbě Ferdinanda Havlíka, Schwabovi důstojně sekunduje Lucie Černíková v roli pokoušené Panny. Nejmladší herecká generace se v tomto jubilujícím Semaforu uplatňuje čím dál víc, zatímco pěvecký „mezistupeň“ mezi „starým dobrým“ Suchým s Molavcovou (Olina Patková, Michal Stejskal aj.) postupně dozrál ve spolehlivý interpretační pilíř souboru.
Třeba takový Václav Kopta v Semaforu odvádí léta poctivou práci jako dobrý „herec druhých rolí“, ale především skvělý pianista, jenž si u klavíru může směle nasadit Šlitrovu buřinku. V současném kusu (tak jako každý člen ansámblu) podporuje kolektivní výkon v mnoha číslech, brilantně však také vystřihne třeba píseň Tři tety (kdysi zazněla v Ďáblovi z Vinohrad, což byla benefice Jiřího Šlitra) nebo nestárnoucí Honky tonky blues z Jonáše a tingltanglu. Dodejme, že i principál divadla Jiří Suchý se jako režisér tentokrát předvedl s pevnou strukturou pořadu a dokázal soubor dovést k velmi dobrému výkonu. Jako herec a zpěvák se (v sedmasedmdesáti) prezentuje svěže a uvolněně a blok jeho autorských písní (složil hudbu i text) je ukázkou, jak málo víme o kvalitách, které coby zakopané hřivny kdesi dřímou.
HODNOCENÍ LN ***** Šlitr s námi a zlý pryč
Libreto, režie, návrhy kostýmů: J. Suchý Hudební nastudování: Jiří Svoboda Choreografie: Kristýna Černá Výprava: Jaroslav Svoboda Premiéra: 17. 9. 2008
