Když už se do zámeckého parku na otáčivé hlediště člověk vypraví, nečeká zřejmě nic jiného než příjemný večer v hezkém prostředí s kultivovanou zábavou jako bonusem.
Pomiňme protentokrát diskusi o tom, zda má, či zda nemá točna v parku co dělat (spíš nemá), neberme v úvahu „padesát tisíc spokojených“ diváků za sezonu, a soustředíme se jen na očekávaný zážitek.
Čerstvou premiérou je tu od minulého týdne baletní inscenace Shakespearova Snu noci svatojanské s všeobecně známou a populární hudbou Felixe Mendelssohna Bartholdyho. „Krásný romantický výhonek na odumírajícím kmeni klasicismu,“ jak se píše v programu. Po horkém pátečním dni se park jeví jako dobré řešení. Autobusy svážejí publikum převážně německy hovořící (přičemž pánská část osazenstva jde na „umění“ jako na popravu, zatímco dámy ve střením a vyšším věku se viditelně těší). Nanuk a pivo do kelímku, párek v rohlíku nebo preclík, stánek v noze točny by klidně mohl stát na matějské pouti, ale je tu levněji. Půl desáté, ještě se nesetmělo, ale hlediště je už plné a potleskem povzbuzuje poslední dobíhající diváky. Třikrát se dozvědí, že jsou vítáni „v divadle s nejvyšším stropem na světě“, a když amplion osloví publikum počtvrté, naštěstí už jenom zakazuje fotografovat, nahrávat a telefonovat... Maďarský choreograf a režisér Attila Egerházi, který působí v jihočeském divadle v Českých Budějovicích, doporučuje svou verzi známého kusu „všem dospělým dětem a nové divadelní generaci“ a říká, že Mendelssohn mu svou poetickou silou a magickým hudebním světem poskytl skvělé možnosti a dovolil mu proměnit romantický poem v taneční burlesku.
Tedy, není tak docela jisté, že by Mendelssohn něco takového chtěl, ale i tak je škoda, že režisérův záměr tak docela nevyšel.
Jedním z hlavních půvabů, jimiž otáčivé hlediště disponuje, je možnost zapojit do hry romanticky osvětlený park a proměnami opodstatnit jízdu diváků z místa na místo. Předpokládá se fantazie, jež zvláštní scenérii tvůrčím způsobem využije, nikoli jen použije. V daném případě režisér a choreograf udělal to druhé. Zaktualizoval Shakespearovo téma magických hrátek na pomezí tužeb smrtelníků v protikladu s kouzelným světem nadpřirozených bytostí, které tak jako lidi, s nimiž si zahrávají, nakonec láska „dostane“.
Parkem jezdí automobil, svět lidí charakterizují teenageři ve stanech a kraťasech a mezi ně se „pletou“ se svými záměry Titanie s Oberonem... Cíl je zřejmý, jen důvod k tomu všemu vlastně není. Mozaika výstupů, které mají evokovat burlesku, mírně řečeno osciluje mezi prostnými, prvními hodinami základních tanečních a dětskými hrami na tleskání (nepochybně tento záměr tvůrce měl). „Klasiku“ pak poctivě odtančí „bytosti“ (například velmi dobrá Titania Lindy Schneiderové). Dvě scény, k nimž diváci „cestují“, se mnoho neliší a celkem není jasné, proč se mají střídat, proměny postrádají větší imaginaci. A hudba – použita je nahrávka Orchestre des Champs-Elysées, dirigent Philippe Herreweghe – zní tak trochu jako z rádia.
Třebaže účinkující tančí se zjevnou chutí, nedaří se jim strhnout publikum k hlubšímu než konzumnímu zážitku. Za hodinku je vše hotovo, diváci se v klidu rozejdou – setmělý park je vede přímo k autobusům. Žádná romantika se – alespoň ne tady a teď – nekoná. Asi to ale ani nečekali. Jediné, co jim vrtá hlavou, je, odkud byl během představení slyšet ten velký ohňostroj. Dnes už to vědí: končil jím koncert Josého Cury na jiném místě ve stejném městě.
