Zní to asi trochu divně, ale kdybych mohla, vzala bych si svýho bratra za muže. Jasně, dělám si srandu, je to přece bratr...
Matka nás vychovávala dlouho sama. Ale nestalo se jí to, co se v takovém případě stává jiným matkám, jak vím od kamarádek, totiž že by byla úzkostná a nic nám nedovolovala. Naopak. Šla na to velice chytře. Museli jsme jí doma hodně pomáhat. Jenom jedno jí trochu zazlívám a někdy se s ní o to i hádám, co nám to udělala, když nás s bratrem vychovala jako tak strašně hodný lidi. To platí zejména o bráchovi. Je mi ho až líto. Má manželku a tříletý dítě, moc roztomilou holčičku. Malá chodí už do školky, ale ta jeho nezačala chodit do práce. Prostě je přes dopoledne doma a pak jde pro malou. A když k nim odpoledne volám a ptám se bráchy, co dělá, tak mi říká, že uklízí a vaří. To vždycky myslím, že vyskočím z kůže. Chová se jako úplnej truhlík. Maká, ona doma nedělá nic, on nosí prachy a šůruje domácnost a vaří. Takovýho manžela bych taky chtěla...
No vlastně nevím, jestli bych takovýho chlapa dlouho snesla. Stejně jsem na jiný maníky, třeba jako je Brad Pitt. Líbí se mi hezký mužský a ráda bych si nějakýho vzala. Třeba se to nějak vystříbří...
Zatím to nechávám, jak to je. Žiju u matky. Každej si hned myslí, že jsem na ní nějak závislá a že to je nezdravej vztah. To ani náhodou. Někdy se spolu dokonce perem. Jsme spíš jako dvě kamarádky. Já ta starší. Moje matka třeba neví moc o... no o sexu. Teda něco musí vědět, když má mě a bráchu, ale neví třeba, jak se dneska čemu říká, nezná ta různá synonyma. Ale jinak spolu vycházíme. Jezdíme spolu třeba na dovolený. Máme beztak stejný zájmy a zajímají nás stejný země. A matka už navíc nikoho nemá kromě mě. Bráchu, mám pocit, k nám ta jeho pouští nerada.
Někdo by si mohl myslet, že moje matka netouží po ničem jiným, než abych se vdala. Je mi dvacet sedm, vdala bych se samozřejmě ráda, kdyby bylo za koho.....
Kamarád mi nedávno vyčetl, že nejspíš chci přejít zpod jedný kurately (matčiny) do jiný. Z jedný nesvobody do druhý, a to pomocí sňatku. To ale není pravda. Já mám náhodou docela free režim. To, jak žiju, za nesvobodu nepovažuju. Je jasný, že když se chci vrátit domů po desátý, napíšu textovku, že jsem na cestě. To by si snad udělali všichni slušný lidi, kteří spolu žijou v jedný domácnosti, ne?
A co si představuju, že bude v životě? Tak to nevím. Pitta má Angelina. Bráchu má ta jeho stará (to přeháním, jmenuje se Miluška). Někdy si říkám, že o toho chlapa přece nejde. Hlavní je žít, jak člověk chce, a mít nějakou hezkou práci, na což já si nemůžu stěžovat. I když ta naše šéfová, to je zjev. Nejhorší je, že ji musím poslouchat, a to se s ní ani nemůžu prát.
Vlastně mám docela představu o životě, jednoduchou. Barák, chlapa, tři děti. Možná je to jednoduchý až moc. Život bejvá většinou složitější a hlavně si jde svojí cestou bez ohledu na to, co si přejeme. To už jsem trochu pochopila, ačkoli je mi teprve dvacet sedm. Vidím to ostatně doma i u bráchy. On je mi bohužel dost podobnej, takže kdoví, jak to všechno jednou bude. Zatím nemám nic z toho, co jsem si vysnila...
Což neznamená, že to jednou mít nebudu, říkám si někdy. Na druhou stranu taky to neznamená, že to jednou mít budu. Zatím vidím, že to jde i tak, jak to je. Ještě že mám Marcelu a Bětu, svoje největší kamarádky. Na ty nesmím zapomenout, protože to jsou takový moje velký lásky. Máme dokonce i webový stránky. Myslela jsem si, že bychom si na nich mohli chatovat s různejma klukama. Ale hned jsem to zase zavrhla. Holky mají manžele, skvělý kluky, tak jim to nechci zavařit. Ale mohla bych vyprávět, co jsme spolu všechno zažily!
Jednou si taky toho svýho najdu. Pak už budu mnohem míň sdílná, budu doma, budu vařit, prát, šůrovat a čekat na toho svýho. Protože si myslím, že tak to má bejt.
podle příběhu Věry Linové napsal Petr Vydra Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, neváhejte nás prosím kontaktovat na jan.muller@lidovky.cz
