V září se totiž podle očekávání stal oficiálním nástupcem chřadnoucího vůdce Kim Čong-ila jeho nejmladší syn Kim Čong-un. A známkou toho, že krutý a zároveň obskurní režim v KLDR už ztrácí schopnost překvapovat svět, se stal vývoj v měsících, které „korunovaci“ následníka komunistického trůnu předcházely. Vše šlo podle osvědčeného scénáře: vyvolat konflikt – identifikovat vnějšího nepřítele – mobilizovat domácí podporu – upevnit vratké pozice. První část scénáře splnil březnový torpédový útok na jihokorejskou námořní korvetu. Pchjongjang se sice nepřihlásil, řada důkazů včetně závěrů mezinárodního vyšetřování ale ukázala na viníka jasně.
Když byla scéna připravena, nastal v září onen očekávaný okamžik – po třiceti letech se konalo mimořádné shromáždění vládnoucí Korejské strany práce, kde byl Kim Čong-un konečně ukázán domácímu i světovému publiku... a de facto potvrzen jako příští vůdce. Ještě předtím byl povýšen na generála, aby tak byla stvrzena klíčová role armády KLDR. Stejný předávací rituál podstoupil v roce 1980 Kim Čong-il. Proces byl završen v listopadu, kdy se jeho nejmladší syn dostal i na druhé místo oficiálního seznamu pohlavárů, byť při vyjmenovávání členů výboru odpovědného za přípravu pohřbu jednoho z předáků režimu. Zbývá poslední: kdy se „Kim III.“ ujme trůnu?
