Úterý 8. června Noční rychlík do Košic je jeden ze zázraků, které nám tu zbyly i dvacet let po Československu. Po půlnoci usnete v lůžkovém voze v Praze a před desátou se vzbudíte v Košicích. Za tisícovku. Před desátou jsem se vzbudil, a za oknem nebyly Košice, ale městečko jménem Margecany. Stojíme. Jsou povodně. Voda rozbouřeného Hornádu podemlela i trať na Košice. Stojíme a přede mnou běží jak v nějakém filmu život v romské osadě u trati. Po dlouhém tichu se rozjedeme. Valící se Hornád.
V Košicích o hodinu a půl později. Nová fabie z půjčovny. Přivezl ji typický východňár, s typickou východňárštinou a typickou láskou k Čechům. Za Košicemi řeka Ondava, která protrhla hráze a zalila několik vesnic. Modré nebe, slunce, nikde ani mráčku a ve vesnicích u Ondavy jsou dva metry vody. Dvě hodiny jízdy do Sniny, nejvýchodnějšího okresního města Slovenska. Paneláková husákovská šílenost. Posetá plakáty znovuobnovené Strany demokratické levice (SDL). „Na co vám budou politici, když nebude Slovensko,“ říká jejich povodňový plakát. Ze všech novin se usmívá blondýnka, „fitnesska“, které dal Fico ze své premiérské rezervy 27 tisíc eur na gelové nehty. Teď nemá na povodně.
Středa 9. června Poloniny. Nejpustější hory. Schengenská hranice Evropy. Na padesát let, nebo navždy. Jen policajti, pašeráci, dřevěné kostely. Nová Sedlice, nejvýchodnější vesnice Slovenska. Nový penzion, němečtí turisté a vedle u stolu slovenští Ukrajinci, kteří do sebe už po ránu lámou vodku. „Ti Češi toho Paroubka poslali do háje. To by bylo, kdyby se to stalo Ficovi...,“ říká jeden z nich.
Ubla, nejzapadlejší přechod na Ukrajinu. „Od té doby, co omezily cigarety, benzin a vodku, se na Ukrajinu moc nejezdí. Jedině v sobotu, kdy jsou trhy,“ vysvětluje servírka v motorestu u přechodu mrtvolný klid na hranici. „Ukrajinci sem mohou leda na víza,“ ničí mi představu o vstřícnosti EU alespoň pro lidi u hranic. V rádiu stále jen povodně. Jedu kolem hranic, dvakrát mě staví hlídka. Nové uniformy, nová auta, nové stanice hlídají hranici EU. Místní tvrdí, že po celých sto kilometrech jsou místo drátů televizní kamery. „To je pověra. To by ani nešlo,“ říká policista. Zemplínská Šírava pod Vihorlatem, rozpadající se maják u Husákova moře. Mítink komunistů na stále komunisticky vypadajícím náměstí v Michalovcích. Dvacet důchodců, strašný sbor důchodkyň zpívá strašné písně na pódiu. Za nimi v rudém tričku postává předseda Jozef Hrdlička, Čech z Trenčína. Košice, hrdé, krásné pořád ještě i trochu maďarské město. Zhroucená, zatlučená synagoga. Předvolební debata v televizi. Strašná, hysterická místopředsedkyně SNS Anna Belousovová.
Čtvrtek 10. června Ranní vlak do Bratislavy. Pět hodin cesty, hodina zpoždění. Po dálnici se mezi Bratislavou a Žilinou staví železniční koridor. Nedivím se, že Košičané pořád jezdí víc do Prahy než do svého nového hlavního města. Taxikář z nádraží účtuje trojnásobnou cenu, než jsem zvyklý. „Tady je volná tvorba cen. Ano, okradl jsem vás, ale magistrát mě taky okrádá.“ Parlament dva dny před volbami schvaluje přesun peněz z příspěvku politickým stranám za volby na povodňové konto. Drsný populismus i přiznání, že státní kasa je úplně prázdná. Premiér Robert Fico se dlouho neraduje. Vybuchuje největší předvolební bomba, šedesátisekundová nahrávka s Ficovým hlasem, kde mluví o padesáti milionech černých fondů Směru. „Je to útok na předsedu vlády,“ vykřikuje Fico na tiskovce, kde se přestává ovládat a v těžko přeložitelném slovenském výrazu přeje novinářům příjemné onanování nad jeho nahrávkou. Píšu esemesku kamarádovi, šéfredaktorovi SME Matúši Kostolnému, na kterého Fico za zveřejnění nahrávky podává trestní oznámení. „Vůbec mě nevzrušuje,“ odepisuje. Pátek 11. června Novináři rozebírají rozhodující čtvrteční noční debatu televizi Markíza. „Fico zase všechny převálcoval,“ zní shodný názor. „Víte co, jeden hází špínu, druhý hází špínu, všichni stejný,“ říká mi o nahrávce s Ficem taxikář. Poctivý. Týdeník Týždeň vede sám proti Ficovi předvolební kampaň s plakáty, samolepkami a tričky s přeškrtnutým Ficem. Jedno dostávám. Po třech dnech tropických veder mám všechna svoje propocená, a tak si tričko s Ficem na sebe beru na večerní mítink SDKÚ. Dali by se něj balit holky, pořád mě nějaké zastavují, kde se dá koupit. Petr Nečas, když mě v něm před pódiem SDKÚ uvidí, se ke mně nadšeně vrhá. „Tak vy až takhle!“ směje se. Po mítinku vila kamaráda lobbisty. Díváme se na plazmě na poslední předvolební debatu na zpravodajské televizi „pro elity“ TA3. Fico zase nejlepší, ale trojice Radičová, Figeľ a Sulík v kombinaci 3:1 občas i vyhrává. Sedáme do BMW kabrioletu a jedeme na mejdan za Sulíkem. Drahý bar, smetánka, Sulík s doutníkem, má dobrou náladu a vidí to padesát na padesát. Po hodině mizí Sulík, mizí kamarád lobbista, zůstávám u stolu sám. Servírka přináší účet za všechny přísedící na čtyřicet eur. U Sulíka není nic zadarmo.
Sobota 12. června Štúrovo. Pětatřicet ve stínu. Ve volebních místnostech kolem poledne mrtvo. Dvě třetiny slovenských Maďarů, třetina Slováků. Přes řeku Esztergom, česky Ostřihom, s obrovitou katedrálou. Krásný most Mária Valérie. Slovenští Maďaři ve Štúrově rozdělení padesát na padesát mezi orbánovské SMK a Bugárův slovensko-maďarský experiment Most-Híd. Deset hodin večer. Televize na hotelu. Nad Bratislavou a západem Slovenska se přežene tropická bouře. Několik vesnic na Záhorí to odřízne od světa, vypadává proud, není mobilní signál. Volby se o půl hodiny prodlužují.
„Jsou to velice překvapivé výsledky,“ uculují se moderátoři na televizi Markíza celých třicet minut. Pak je konečně řeknou. Fico do opozice, nemá ani 28 procent, Mečiar z parlamentu, opozice ústavní většinu. U Bugára a Sulíka, dvou nových stran, které neexistují ani rok a podle odhadů jsou jasně v parlamentu, propukají obrovské oslavy. Ostřílení borci ale čekají na skutečné výsledky. Když postupně přicházejí, je mnohé jinak. Fico začíná na čtyřiceti procentech a jen pomalu klesá. Spolu s Mečiarem je pod hranicí pěti procent i SMK. Píšu pro deník, a tak jdu ve tři spát. A pořád nevím, jestli se ráno náhodou neprobudím do stále Ficova Slovenska.
Neděle 13. června Z neuvěřitelných oslav u Bugára, kterou několikrát přišli uklidňovat policisté, mě v šest ráno hodně bolí hlava. Slovensko ale už není Ficovo. Mám podobně šťastný pocit jako v roce 1998, když tu skončila vláda Vladimíra Mečiara. Stejně jako tehdy i nyní platí, že Fico vyhrál volby. Pětatřicet procent je strašně moc. Ale nestačí, o pár hlasů. Volám slovenským kamarádům. „Je to skvělé,“ říkají všichni, v Bratislavě opravdu moc příznivců Fica nenajdete. „Prohrál i Orbán,“ podotýká jeden z nich, který je slovenský Maďar. Bugár, označovaný Budapeští za zrádce, je v parlamentu, Orbánova partnerská SMK není. Rozpačitá Radičová v povolební debatě, sebevědomý Fico, zřejmě jistý si tím, že do roka je zpátky, před očima přirozeně rodící se nová slovenská vláda. Šéf Křesťanskodemokratického hnutí – jedné z budoucích vládních stran – Ján Figeľ děkuje za vítězství i „odvážným novinářům“.
Večer v Eurovea, novém, nejhezčím kusu bratislavského nábřeží, kde nad obřím Štefánikem je stejně obří československý lev. Dřív obrácený k Rakousku, dnes k Maďarsku. Symbolické. Vypadá to tu jak ve Vídni. I cenově – plzeň za 3,30 eura. V půlnočně vylidněném centru potkávám jednoho známého bratislavského politologa, Ficovi jako všichni tady nenakloněnému. „Myslím, že Fico bude mít do roka úplně jiné problémy než svrhávat vládu. I vy jste asi slyšel, že toho šedesátivteřinového záznamu je ve skutečnosti hodina a půl.“ Přiznávám, že i já jsem to už slyšel. Slovensko, země, kde všichni všechny znají a všichni všechno na všechny vědí. A kde se něco utají tak půl dne. Přinejlepším.
