Za roky, kdy ve zdravotnictví pracovala, se hodně změnilo. Když začínala v okresní nemocnici ve Strakonicích, umíraly děti při zvracení a průjmu na nedostatek tekutin v těle, protože nebyly infuze. „A narkózu nedával anesteziolog, ale sestra - na kovovou masku dala gázu, na kterou se kapal éter,“ popisuje dál Polejová.
To nejtěžší na práci sestry ale zůstává stejné - komunikace s nemocnými. „Nejhorší jsou situace, kdy člověk ví, jak to dopadne, a nechce pacienta ranit. Nemůže ho ale ani utěšovat, že je vše v pořádku. Na psychiku je ta práce náročnější než ta fyzická dřina.“ Vžít se do pozice nemocného ale pro ni nebylo těžké. Pro práci sestry se totiž rozhodla poté, co sama byla těžce nemocná. „Pět měsíců jsem ležela v nemocnici a viděla strašně náročnou práci sester. Řekla jsem si, že to musím někomu oplatit,“ vysvětluje.
I když od ledna nepracuje, zdravotnictví sleduje. Už jen proto, že i její dcera je sestra. Ze současného stavu, kdy sestry chybí a mají malé platy, optimistická není: „Ze škol vychází velmi kvalitní sestry, se kterými se teď ale potkávám v bankách a na pojišťovnách. A říkají: Já bych se do zdravotnictví tak ráda vrátila, jen kdyby ty peníze byly lepší...“ Tomu, že s tím politici něco udělají, nevěří. „Každý ví, že by bylo potřeba zvýšit sestrám platy, ale nikdo s tím nic nedělá. Když se konečně našel někdo, kdo s tím chtěl něco udělat, upadl v nemilost,“ naráží na odvolání bývalého ministra Tomáše Julínka.
