* LN Pořád vás baví jezdit s Antidiskotékami a pořady Načerno do hudebních klubů po republice?
Je to už delší dobu má nejdůležitější práce. Dělám buď monotematické pořady, nebo takzvané Ro(c) kování - takovou všehochuť nového, starého, českého, zahraničního, přičemž důraz je na nových věcech a zahraničních. To mě baví ohromně, protože okamžitě vidím výsledek. Je to vysloveně osvětová práce, ale myslím, že těm lidem šetřím čas, poslouchám za ně, dělám jim výběr. Samozřejmě musí se spolehnout, že ten výběr není špatný. A snad je i vidět, že mě to baví.
* LN Tu osvětu děláte celý život...
Až tak do roku 1971 jsem dělal to, co ostatní v mém oboru. Psal jsem do novin, měl jsem rozhlasový pořad, občas jsem něco řekl do televize. Pak bylo na dvacet let utrum, žádný rozhlas, žádná televize. Tenkrát mě napadly tyhle poslechové pořady, ty nedělal nikdo. Když jsme se o tom někdy před jedenácti lety bavili s Peterem Gabrielem, říkal, že slyší poprvé, že by někdo přijel do klubu pouštět desky a něco k tomu povídat. Mě na tom bavilo, že to, co se nemohlo hrát a říkat v rozhlase nebo v televizi, dalo se říct a zahrát v klubu. Zdálo se, že je to věc jen pro tu totalitu. Lidi neměli příležitost nahrávky sehnat, zejména ty zahraniční - ale koneckonců i než vyšla první deska Plíhalovi, Nohavicovi, to taky dlouho trvalo, a já to zatím mohl pouštět z pásku, z kazet. A dnes jsme zase zahlceni vším možným, a ten můj výběr je pro leckoho možná taky důležitý.
* LN I v totalitních časech se našli autoři a interpreti, kteří stáli za šíření. Kam jste za nimi chodil?
Celá osmdesátá léta jsem absolvoval Portu v Plzni. Do té doby jsem se o tenhle žánr nezajímal. Až jednou jeden zvukař, Vladimír Misterka, mi udělal sestřih, co na té Portě vůbec bylo. Když jsem slyšel třeba takové Ebeny, najednou jsem si uvědomil, že má smysl tam jezdit. Samozřejmě že sedmdesát procent věcí mě asi nezajímalo, ale poznal jsem tam třeba Roberta Křesťana, kterého po všech stránkách - jako skladatele, textaře i zpěváka - považuju u nás za absolutní špičku. Oni tam buď začínali, nebo se tam potkali poprvé se širším publikem...
* LNA vaším prostřednictvím se jejich písničky dostávaly dál. Nebál jste se? Procházelo vám to?
Měl jsem paradoxně ulehčenou úlohu, že od pětašedesátého roku, kdy mě vyhodili z Mladého světa, mě už nikdo odnikud vyhodit nemohl, tenhle bič jsem nad sebou neměl. Nepatřil jsem ani pod žádnou agenturu, a měl jsem tedy v tehdejší nesvobodě vlastně svobodu. Když jsem od slavného novináře a dýdžeje Johna Peela v Londýně pak slyšel, že v BBC, kterou jsem považoval za vrchol demokratické instituce, měli v roce 1974 playlist, na kterém nebyli třeba Led Zeppelin, uvědomil jsem si, jakou já měl v našem Absurdistánu svobodu.
* LN Selanka to jistě nebyla. Po srpnu 1968 rozhlas zastavil hitparádu Dvanáct na houpačce, kterou jste léta vysílal...
Musel jsem s tím počítat, když jsem v Houpačce zahrál písničku Běž domů, Ivane. Mně spíš vadilo něco jiného - že potom rozhlas využil každou příležitost, jak se o mě otřít. Takový Miroslav Kratochvíl -který vedl Hvězdu a pak zničil Melodii - i těm mladším zaměstnancům, kteří už mě nezažili, vtloukal, že ten Černý byl nějaký exhibicionista, který všechny ohrožoval. Ale že by mi někdo nějak moc ublížil, to říct nemůžu. A byli takoví kanóni, jako třeba Tomáš Sláma, kteří se nikoho neptali, a přece jen si mě občas vzali někde naživo k mikrofonu, dokonce na koncertě v Lucerně. A nic se nestalo. Hodně záleželo na lidech. Například Jaromír Nečas v Brně, skvělý folklorista, mi brzy po tom, co mě vyhodili, nabídl pořad o pronikání folkloru do rokenrolu. Jenže se zeptal v Praze Dalibora Baslera. A ten řekl: „Černý jenom přes mou mrtvolu.“ Takové věci se nemají říkat. Netrvalo dlouho, a předčasně zemřel.
* LN Pokud ale vím, na přílišné obtěžování StB jste si nikdy nestěžoval. Což je s podivem.
Dodnes těm estébáckým metodám moc nerozumím - mě pozvali jen třikrát, nikdy se mnou ale nemluvili o mých pořadech. O lidech, které jsem znal, to ano, o tom, že jsem byl v Mnichově, ale že dělám pořady a pouštím zakázané zpěváky, že hraju Kryla, mi nikdy nevytkli. Šli na to vždycky přes pořadatele, a ti se většinou chovali ohromně - byly to hlavně ženy - a obvykle mi ani nikdo neřekl, že ho varovali, jaké jsou s Černým problémy. Zvali mě dál. Zejména mimo Prahu...
* LN V listopadu 1989 jste se přes noc stal moderátorem revoluce.
To bylo několik nádherných týdnů - na rozdíl od srpna šedesát osm, kdy nádherných bylo jen pár dní, když ti naši moulové byli zavření v Moskvě a Prahu ovládli novináři a lidi se k nim s velikou důvěrou obraceli. To pak rychle skončilo a tolik lidí a kamarádů mě zklamalo, jak se rychle přizpůsobili.
* LN V osmdesátém devátém jste takový pocit zklamání nezažil?
Ne, viděl jsem vedle sebe lidi, kterých jsem si vážil, měli už něco za sebou, ať politicky nebo odborně: Havel, Battěk, Křižan, Urban, Vondra, Petr Čepek - já nikdy nevěděl, že kromě toho, jaký je výborný herec, je taky tak politický člověk.
* LN Jak jste se vůbec dostal na melantrišský balkon?
Znali jsme se s Václavem Havlem, ale nikdy jsem nebyl v disentu. Když někdy potřebovali pomoc, přečíst nějaký dokument Charty třeba, tak jsem to udělal, ale snažil jsem se nepřekročit určitou hranici, protože jsem chtěl ty své pořady dělat. Nelajsnul jsem si udělat něco, aby se za mnou úplně zavřela voda a šel bych vrtat studny nebo topit do kotelny. Ale věděli o mně. Vladimír Hanzel, Havlův tajemník, mi hned druhou noc po ustavení Občanského fóra zavolal, jestli bych jim nešel pomáhat. Když se mě později ptali, co to se mnou dělalo, když jsem stál na balkonu Melantrichu, musel jsem přiznat, že nic moc. Hleděl jsem, abych nekoktal, aby mě nezradil hlas, na lidi jsem se moc nedíval. Byla to taková antidiskotéka, jen pro statisíce lidí, a hrozně mě to bavilo. I tam jsem si potvrdil, že to je něco, co umím z těch klubů.
* LN Mohl jste volně navázat na to, co jste dělal celá léta. Lidi to brali samozřejmě?
Asi ne každý. Už během revoluce jsem v rozhlase sem tam něco přišel říct a zahrát. A vzpomínám si, že když jsem pustil Skoumalovu písničku Starej pán, kde se vzpomíná na dobu, kdy „komunisti byli takhle malinký“, volali mě, že mám telefon. Nějaká paní pravila, že se jí ta písnička vůbec nelíbí a že na to není zvyklá. Tak jsem jí řekl „jo, paní, to si asi budete muset zvyknout“.
* LN Lidi si spíš zvykli na tu průměrnou nabídku hudby v rádiích. Čím to, že je výběr tak omezený?
To je takovej bludnej kruh. Říkají, že musí hrát to, co posluchači chtějí. Jenže to je jak v té Andersenově pohádce o slimácích z lopuchového lesa. Znají jen ten lopuchový les; a lidi poslouchají, co jim ti dramaturgové hrají. Měli by aspoň zkusit, jestli něco nového zabere.
* LN Je to lenost hledat a zkoušet?
Pro mě nejsmutnější příklad toho, jak dramaturgie u nás v rozhlase a v televizi vypadá, je Markéta Irglová. Jediný český muzikant, který dostal Oscara za hudbu. To bylo v roce 2008. Od té doby se zlepšila jako autorka i jako zpěvačka. Loni vydali s Glenem Hansardem CD Strict Joy, kde má nádherné nahrávky. Nikde nejsou slyšet, pro masmédia zájem o Irglovou skončil tím Oscarem a nanejvýš zprávou, že se rozešla s Hansardem. Ale že absolvovali zájezdy po Americe, že hráli a zpívali v Austrálii, že to jejich album obsadilo patnácté místo v Americe v žebříčku nejprodávanějších desek, což se nestalo ani některým deskám Lennona, jako by nikoho nezajímalo. A přitom to není žádný underground, kterému by lidi nerozuměli. Ne, to je jenom lenost dramaturgů. Jsou závislí na firmách, co jim pošlou i s propagačním materiálem. Většinou je to jen kšeft.
* LN S médii máte bohatou zkušenost. Byl jste dokonce šéfredaktorem časopisu Rock & Pop. Byl to dobrý, nebo stresující zážitek?
To byla velmi netypická kapitola v mém životě. Nikdy jsem o nějakou řídící funkci neusiloval. Po sametové revoluci přišla ovšem řada nabídek - na ministerstvo kultury, na různé fakulty. To jsem odmítl snadno, protože jsem chtěl zůstat u novin. Nabídku vést Rock & Pop jsem přijal na rok, nakonec jsem tam zkejsnul roky tři, a myslím, že jsem se za tu dobu časopis dělat nenaučil. Naštěstí ti kluci to zvládli, jako jeden z mála existuje dodnes. Mě to hrozně vyčerpávalo - takovou práci jsem neuměl, dlouho jsem byl na volné noze, sám za sebe. A tam většina lidí přišla ze socialistických redakcí. Nastaly problémy - grafici neměli tři neděle volný víkend - já jim říkal: „Když chcete mít volné víkendy, běžte do úřadu, novinařina je úplně jiné povolání.“ Začal mě bolet žaludek, dělaly se mi opary, dokonce jsem vyhledal psycholožku, ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Dodnes si nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře, že jsem to vzal. Taky jsem přestal jezdit po klubech, nebyl čas. A když jsem se pak vrátil ke svým předrevolučním zvykům, byl jsem ohromně spokojenej.
* LN Od šedesátých let, kdy jste začínal v Mladém světě, jste českému publiku představil spoustu zahraničních hudebních osobností.
U pár světových folkařů a rockerů jsem pomohl, že lidem utkvěli v hlavách a uších, a nejen tady, ale vlastně i v tom takzvaném socialistickém táboře. Koncem šedesátých let jsem pro Supraphon dělal antologie světových muzikantů - Bob Dylan, Simon & Garfunkel, Four Tops, Charles Aznavour, Jacques Brel a další. Artie to vydávala s anglickými texty i pro další země. Velkou zásluhu měl tehdejší ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda, že v těch deskách byly brožury s originály textů a překlady od Františka Jungwirtha. Když tu byl Paul Simon, manažer koncertu Lászlo Hegedüs mě představoval: „Tenhle pán dělal desku, na které jsem vás poprvé slyšel.“ Tak to se člověk nadme. A aspoň do klubového a vysokoškolského prostředí jsem dostal Bulata Okudžavu a Vladimira Vysockého, Alana Stivella a keltský rock. A taky Glena Hansarda, který mě před deseti lety uhranul hned napoprvé. Hrál jsem ho a psal o něm, že je to nejlepší zpěvák posledního desetiletí. Jak rád bych byl častěji o něčem tak přesvědčený jako o něm.
* LN Poslední měsíce minulého roku vám znepříjemnilo několik operací. Ale působíte, že jste opět fit.
Nemůžu se tvářit, že by mě to nepoznamenalo. Už v roce 2004 mi museli probrousit čtyři krční obratle, protože jsem ochrnul. To se podařilo, ale nemůžu od té doby běhat a hrát míčové hry, což jsem celý život dělal. Nepřehodím už nohu přes závodní kolo. Ale když jsem pak ležel v těch nemocnicích a viděl, co všechno lidi nemůžou, to člověka přejdou roupy, je rád, že plave a jezdí na dámském kole, Že jsem se s tím úplně vyrovnal, to bych lhal. Když jedu autem trasu Praha-PardubiceSvitavy do Hodonína, co jsem jezdíval na kole za den, tak to mi v palici leží. Ale říkám si, chtěl bych od života moc. Není mi padesát...
