Jana a Jiří Ševčíkovi jsou nejvýraznějšími hybateli české výtvarné scény od 80. let. Svými texty, výstavami i působením na vysokých školách vytvářeli linii svého oboru, jíž se vymezovali proti všem konzervativním proudům. Jak to na bojové frontě bývá, vytvořili si řadu obdivovatelů i nepřátel. V porevoluční dekádě, kdy byla jejich působnost nejviditelnější, se stali tvůrci specifického modelu vnímání současného umění, způsobu, jak o něm mluvit a jak ho prezentovat. Uspořádali mnoho výstav v zahraničí a přispěli k západní kulturou žádanému obrazu „východu“.
Prostřednictvím výboru svých textů jsou nyní sami Ševčíkovi podrobováni procesu selekce, který tak bolestně vnímali umělci, kteří se do jejich slavných tematických výstav nedostali. Každý výbor se musí vyrovnat se ztrátami i možným přehuštěním. Je nutné zvolit kritéria a nabídnout čtenáři nějaký smysluplný celek. Editorka knihy Terezie Nekvindová zvolila logickou cestu: Takovou, jakou deklarovali sami Ševčíkovi v textu Archiv jako dílo, umění jako archivní výzkum z roku 2008. Píší, že porozumění dokumentům může vzniknout jen na základě schopnosti s nimi navázat kontakt. Čtenář si uvědomí, že i po letech se s myšlenkami obou teoretiků navazuje kontakt velmi snadno. Chronologická nabídka tří hlavních kapitol vykresluje reflexi vlastní práce a uvažování Ševčíkových. Jejich přístup by nebyl možný bez inspirace z teorie architektury, kam u nás nejdříve pronikly první pojmy z postmoderny. V prvním oddílu Architektura převládají texty psané pouze Jiřím Ševčíkem. Další dva celky Umění a Texty o umělcích a architektech jsou až na nepatrné výjimky prací společnou.
Konec dějin umění Právě v úvahách o architektuře se objevují pojmy, které česká teorie umění začíná objevovat a aktivně používat až mnohem později. Už na začátku 70. let Ševčík tušil, že architektura je v nejužším kontaktu s proměnami, které prodělávají i ostatní oblasti umění a jež můžeme charakterizovat jako „konec estetiky tvaru a významové fantazie“. O deset let později už Ševčíkovi do svého jazyka zařadili výrazy postmoderny jako pluralismus, eklekticismus, dvojí kódování, nečistota forem či revival všech revivalů.
Zatímco francouzský umělec Hervé Fischer přesně 15. února 1979 vyhlásil na své výstavě v Centre Pompidou přestřihnutím šňůry za tikotu hodin konec dějin umění, čeští umělci i teoretici se museli soustředit na boj s vnitřním nepřítelem. Česká teorie, zosobněná tehdy neoficiálně působící autoritou, Jindřichem Chalupeckým, umění chápala ve smyslu transcendence a dějiny umění jako stále se lineárně odvíjející příběh. Ševčíkovi jako jediní měli odvahu vymezovat se i vůči Chalupeckému a na naši scénu uvedli pochybnost nad univerzálností estetiky. Vyprázdněnost velkých idejí se projevila nejdříve v architektuře. Hybriditu, nečistotu, nelinearitu myšlení a konec požadavků vznešenosti přenesli Ševčíkovi i do řeči o umění. Jako první otevřeně psali o předsudcích české neoficiální scény a dohledávali si důkazy v tvorbě nejmladší generace. O tom svědčí celá řada textů z katalogů jejich vlastních výstav u nás a po roce 1989 i v zahraničí. Vyčítaná ortodoxnost Ševčíků je z nich patrná.
Snížený rozpočet for ever Jako kurátoři si podle svého nejlepšího svědomí vybírali ty umělce, jejichž dílo podpořilo jejich názory. Pro 90. léta otevřeli slovník s jinou řečí, jehož hesla čerpali z filozofie a sociologie: identita, tyranie intimity, slabé myšlení či subverzivita. Za nejpřínosnější texty považuji příspěvky z odborných sympozií, které nejpřesněji formulují názory na českou poválečnou scénu a aktuální situaci. Je z nich jasné, že vnitřní nepřítel se u nás udržuje v neopodstatněných konvencích starého myšlení, nedostatku sebevědomí a sebereflexe.
A na závěr nelze než dodat, že název jedné z výstav kurátorského dua Snížený rozpočet odpovídá i situaci sborníku: tolik informací o umění by se slušelo doprovodit i obrazovým materiálem. Ale i bez něj bude pro budoucí badatele umění patřit k zásadním dokumentům doby posledních třiceti let.
Texty
Jana Ševčíková, Jiří Ševčík Tranzit 2011, 645 stran
O autorovi| LENKA LINDAUROVÁ, Autorka je historička umění
