Víme, jak ji sbalit!“ – „Proměňte se v sexuální mašinu!“ – „69 tipů, jak ji dostat do postele!“ Pánské magazíny hulákají do světa: Jsme páni tvorstva! Vše máme pod kontrolou a ve volném čase už jen pilujeme své (už tak do mrti promakané) strategie útoku na lidské samičky! Pokřik je to hlasitý, skrývá se v něm ale dávka hysterie. Protože někde vzadu v hlavě tušíme, že ženské si vybírají chlapy, a ne naopak.
Tu krutou domněnku už, zdá se, potvrdila i věda. V univerzitě v anglickém Newcastlu věnovali výzkum instituci manželství v USA na počátku 19. století a proklepli si každého dvousetpadesátého jedince z americké populace roku 1910. Zjistili, že ve státech, kde už se lidé stačili zabydlet ve velkých městech a počet žen a mužů byl vyrovnaný, bylo ve třiceti letech oženěných 56 % mužů s nižším sociálním statusem, zatímco s tím vyšším jich ke stejnému oltáři přišlo 60 %. Ještě markantnější to bylo v takové Arizoně, kde se tehdy ještě pořád osidlovalo území a v nehostinném prostředí ženy tak trochu neměly co dělat. Na arizonském „partnerském trhu“, kde panoval přebytek mužů, pak skončilo s rukou v rukávě 46 % mužů s vyšším sociálním statusem, zatímco těch s horším výdělkem se oženilo jen 24 %. To naznačuje, že spíš než to, zda je muž pohledný a „umí balit“, rozhoduje jeho šrajtofle, respektive schopnost postarat se o ženiny potomky. Ve světle tohoto výzkumu vypadají návody pánských magazínů trochu jinak: spíš než jak ulovit ženu jako kapra na žížalu jsou o tom, jak se v regálu, kolem něhož ženy projíždějí s nákupním vozíkem, vyjímat co nejlépe.
Dnešním chlapíkům samozřejmě nejde vždy hned o ženitbu. Od doby, co byl vynalezen prezervativ, si mohou užívat
sexu (který je ale příjemný jen proto, aby měli motivaci plodit biologické potomky), aniž by museli plodit biologické potomky. Očurávání matky přírody ale nezůstává bez důsledku. Dětí se rodí pořád méně a nejen ekonomové se ptají: Kdo za třicet let uživí naši rychle stárnoucí populaci?
Už dlouho si lámeme hlavu otázkou, proč dochází k paradoxu, že čím je na tom společnost lépe, tím je nižší porodnost – na rozdíl od zvířat, která se množí v přímé úměře na množství dostupných zdrojů. Jedni tvrdí, že lidé, o které budou ve stáru pečovat sanatoria, už nepotřebují děti, které by se o ně staraly, jiní, že s nižší novorozeneckou úmrtností (díky pokrokům ve zdravovědě) není nutno nadělat tolik mláďat do foroty, další, že se splácením leasingu, hypotéky a dluhů je prostě tolik práce, že nezbývá čas na šíření genofondu.
Doktor Agnar Helgason a jeho kolegové z reykjavické firmy DeCODE Genetics nyní přišli s výzkumem, který nabízí ještě jedno, mnohem zajímavější vysvětlení. Při zkoumání údajů o populaci Islandu a jejích předcích (ostrovní země je na takové věci vzhledem ke své izolovanosti ideální) zjistil prostý fakt: ta nejplodnější manželství jsou manželstvími vzdálených příbuzných.
Helgason vypočítal, že nejvíc dětí měla manželství příbuzných ze třetího až čtvrtého kolene. Což je optimální rozptyl mezi přílišnou příbuzenskostí, která plodí zmetky, a příbuzností až moc vzdálenou, při níž se geny ženy a muže liší natolik, že se tím percentuálně snižuje pravděpodobnost početí. Takže Američanka či Češka, která žije ve městě, kde s vysokou pravděp o d o b n o s t í najde partnera, který není její bratranec ze třetího či čtvrtého kolene, ale někdo geneticky zcela cizí (třeba zaoceánský), má menší šanci na početí než Indka, která se svou rodinou žije po generace v jedné vesnici, kde jsou všichni pokrevně nějak provázáni. Čím více je společnost mobilní a čím více lidí žije ve velkých městech, tím je „genetický rozptyl“ partnerů vyšší.
A protože dámské magazíny si s těmi pánskými v pohledu na svět rozhodně nezadají (žena tu vystupují jako „lovkyně“ a muž jako „objekt vaší touhy“), nepochybně na nás brzy zahulákají článkem s titulkem: „Problémy s otěhotněním? Ulovte si samečka z příbuzenstva!“
