Pustit kameru na všechno, co se hýbe, a přitom vykřikovat, že bylo nahlédnuto do divadelní kuchyně, je snad to největší klišé pod slunce. Kromě toho měl dokument Sezona takříkajíc premiéru hodně po sezoně, jelikož nám nyní neznámo proč představil, co se dělo v činohře v sezoně 2005/06. Pět let není úplně málo a zrovna v Národním se vyměnil třeba ředitel. Režisér ale jinak hlavně scénograf Svoboda se svým štábem tedy natáčel po budovách Národního divadla. A upřímně, to, co mu z toho vyšlo, se odehrává ve všech divadlech světa, divák se nedozvěděl, v čem je to v Národním jiné. A už vůbec se nedozvěděl, že si tam všichni neleží čtyřiadvacet hodin denně v náručí, ba naopak, že je to místo, kde narážejí emoce a kde jen desetina věcí jde hladce. A že je to svým způsobem normální. Místo toho je dokument přímo zahlcen banálními výroky typu „hodně lidí se musí domluvit, aby se večer hrálo“, nebo „v divadle musí být pevná ruka“. A primitivním vysvětlováním, jak vypadá zkouška, výrobní porada, příprava s choreografem.
Docela by mě zajímalo, komu má být dokument určen. Tomu, kdo do divadla nechodí, může být ukradený a milovníkům Thálie snad není třeba tak klopotně a nezajímavě vysvětlovat, co se děje v zákulisí. A přitom od toho, kde by se dalo natočit něco jiného, režie rychle utekla. Například dílny Národního divadla jsou samy o sobě vzrušujícím místem, které ti, co chodí do divadla, neznají. Místo toho zde režie pořídila záběr na zástupce dělného lidu, jenž cosi montuje a za ním se tyčí stěna vytapetovaná rozcapenými nahotinkami. Kouzlo nechtěného. Skřehotavé plky rekvizitářovy, který mimo jiné vykládá, že mu režisér odmítl vysvětlit, proč chce v historickém interiéru na stole sifonovou lahev, byly docela zábavné, ale na sedmdesát minut materiálu je to přece jenom trochu málo. Včetně té stokrát omleté židle, na níž sedával Mistr Štěpánek. Filmařsky se dokument nezmohl na nic jiného než na pár rozmlžených záběrů - to když duch (naštěstí nezhmotnělý, pouze vybavený hlasem Petra Pelzera) běhá po historické budově a pak ještě na „veleinvenční“ zrychlené sekvence. Ty mají zřejmě podtrhnout, jak v divadle čas kvapí a všechno musí odsýpat, což je zvlášť nesnesitelné. Jediné, co z dokumentu má jakžtakž smysl, jsou herecké zpovědi. Ale ani ty se většinou netýkají Národního divadla, snad jednou David Matásek zmíní, že angažmá v něm už neznamená postavení národního umělce. Úvahy hlavně směřují k práci na roli, procesu zkoušení a podobně. Nepostrádají výpovědní hodnotu a prozrazují leccos o každém mluvčím, třeba i to, jak on sám se cítí v divadelním organismu.
Dokument se prý snažil zachytit čas. To jistě, ale jak vidno, jen to nestačí. Je třeba vědět, o čem má onen zachycený čas promluvit. Jestli o tom, že také chodí herci do práce, pak ano. A kdo jste to, milí diváci, nevěděli, nemají píchačky.
