KOMENTÁŘ
Co mají společného vlády a burzy? Vlády i akciové trhy zareagovaly na finanční krizi se zhruba ročním zpožděním od jejího propuknutí v březnu roku 2007. O to větší hysterie však následovala. Politici, stejně jako spekulanti, začali reagovat zmateně, přehnaně a s panikou. Jako kdyby překotností svého jednání chtěli odčinit zpoždění.
Na burzách se opožděný nával paniky projevil rekordně rychlým a silným poklesem. Kdyby burzy skutečně fungovaly jako barometr ekonomiky, asi by světové hospodářství skutečně směřovalo do krize. Naštěstí výkyvy akciových indexů nemají s reálnou ekonomikou mnoho společného: v posledních letech burzy kolísaly šedesátkrát větší mírou než reálná světová ekonomika. Zásadní rozdíl Burzovní propady však přispívají k vytvoření atmosféry všeobecné paniky. A to je prostředí, které velmi vyhovuje politikům. V prostředí strachu a nejistoty mohou projevit svoji starost o stabilitu ekonomiky a blaho lidu. Proto se předhánějí ve vymýšlení záchranných balíčků, stabilizačních programů a protikrizových opatření.
Tím není řečeno, že by vláda měla zůstat nečinná za všech okolností. Když hrozí nebezpečí zhroucení bankovního systému, žádný soudný ekonom nebude hartusit na vládu či parlament, když schválí adekvátní záchranná opatření. Během roku 2008 vlády a centrální banky Spojených států a západoevropských zemí pěchovaly peníze do systému, aby zabránily jeho zhroucení.
Mezi ekonomy panoval téměř dokonalý souhlas ohledně správnosti těchto kroků. Spory se vedly pouze o technickém provedení. Nicméně mezi postoji ekonomů a politiků je jeden zásadní rozdíl. Ekonom uzná nutnost státního zásahu v případě, kdy je to výjimečně nutné.
Politik se snaží využít výjimečné krizové situace, aby rozšířil svoji moc i pro normální časy. Platí to zejména pro politiky aktivistického typu, pro něž je maximalizace moci alfou a omegou jejich života.
Proto se mnozí snaží získat ze situace politický kapitál. Všimli jste si, jak často se hovoří o finanční krizi, aniž by českou ekonomiku vůbec postihla? V rámci globální ekonomiky se finanční krize týkala převážně velkých bank v USA a v západní Evropě, které investovaly do rizikových aktiv a některých „inovativních“, často dosti hazardních typů derivátů. České banky se této rulety neúčastnily, protože jim v tom bránily vnitřní předpisy a měnové riziko. Na rozdíl od Litvy, Lotyšska, Estonska nebo Maďarska není česká koruna ani částečně vázána na euro, což se ukázalo být účinným ochranným mechanismem. V rámci světové ekonomiky je finanční krize v závěrečném stádiu. Nejhůře bylo během prvního čtvrtletí, kdy banky v globálním měřítku odepsaly špatná aktiva v hodnotě přes 159 miliard dolarů. Během druhého čtvrtletí objem odpisů poklesl na 112 miliard a odhady pro třetí čtvrtletí hovoří zhruba o 20 miliardách. Odhady pro čtvrté čtvrtletí nejsou k dispozici, nicméně podle dostupných informací již povodeň špatných úvěrů dávno kulminovala. Rozumná vláda snižuje daně Finanční krize je z větší části vyřešena, i když mezibankovní trhy ještě zdaleka nejsou v normálním stavu. Aktuálním problémem je recese světové ekonomiky. Z hlediska laika vypadá rozdíl mezi krizí a recesí jako pedantské slovíčkaření. Není tomu tak. Zatímco finanční krize vyžadovala rychlou koordinovanou akci centrálních bank a vlád, hospodářské recese nebývá možné (a často ani vhodné) řešit ráznými vládními zásahy.
Na rozdíl od finanční krize, kterou jsme díky české koruně a díky konzervativní obchodní politice českých bank pozorovali jen zpovzdálí, recese je palčivým problémem i pro českou ekonomiku. Automobilový průmysl dostal první zásah již v srpnu. Ještě o něco dříve začaly problémy v sektoru nemovitostí, developmentu a stavebnictví. V roce 2007 byl nadbytek úvěrů a nedostatek materiálu: cihly a cement se dovážely z Německa, na izolační minerální vatu se pořádaly aukce. Nyní je materiálu dost, ale veletok peněz plynoucí do nemovitostí z velké části vyschl.
Přinejmenším první pololetí roku 2009 bude sezonou špatných zpráv. Existuje přece jen nějaký recept na léčbu recese? Rozumná vláda snižuje daně nebo alespoň odkládá jejich zvyšování. Zvyšovat daně z příjmu v časech recese je jako koupat se s angínou ve studené vodě. Americký prezident Roosevelt zavedl v době velmi těžké recese silně progresivní zdanění – a prodloužil její trvání o mnoho let. Kdyby poslouchal rady Johna Maynarda Keynese a přistoupil raději na deficitní rozpočet, ušetřil by milionům rodin dlouhá léta života v bídě. Rozpočtový schodek je zkrátka v době recese mnohem menší zlo než zvyšování daní.
***
Ekonom uzná nutnost státního zásahu v případě, kdy je to výjimečně nutné. Politik se snaží využít výjimečné krizové situace, aby rozšířil svoji moc i pro normální časy.
O autorovi| Pavel Kohout, e-mail: pavel.kohout@gmail.com
