Nezaměnitelným stylem a odvážným myšlením Angela Carterová provokovala a inspirovala jako autorka i jako učitelka. Spolu s Angusem Wilsonem a Malcolmem Bradburym působila na University of East Anglia. Tamní kurz tvůrčího psaní dal britskému románu takové autory, jako je Kazuo Ishiguro nebo Ian McEwan. A právě rané McEwanovy povídky nesou jasné stopy vlivu psychothrillerů, které Carterová psala v 70. letech.
V českém prostředí to tato autorka zpočátku neměla lehké, částečně i proto, že povídkový žánr nemají zdejší čtenáři ve velké oblibě. V 90. letech se pokusilo Carterovou vydávat nakladatelství Argo: do češtiny byla převedena její sbírka Krvavá komnata, ale tím to skončilo. Na tento pokus o několik let později odvážně navázalo nakladatelství dybbuk, které v rychlém sledu vydalo povídkový soubor Černá Venuše i romány Vášeň nové Evy a Noci v cirkuse. Nyní si můžeme česky přečíst její poslední - a možná vůbec nejlepší - román Moudré děti.
Síla všeho nízkého a upadlého Většinu textu Moudrých dětí tvoří memoáry Dory Chanceové. Dora a její dvojče Nora jsou dcerami slavného shakespearovského herce Melchiora Hazarda, který se k nim však nezná, a jako jejich oficiální otec vystupuje jeho dvojče Peregrine. Otec se k dívkám poprvé veřejně přizná na oslavě svých stých narozenin, mezitím se však mnohé zpochybní - zcela v Shakespearově duchu. Melchior má být údajně pokračovatelem slavného viktoriánského hereckého rodu, a proto se odmítá přiznat k dcerám, které zplodil z pouhého flirtu. Jenže pozornému čtenáři neunikne, že s jeho vlastním původem to může být bůhvíjaké. Dora a Nora jdou stejnou cestou jako jejich otec, ale v jiném žánru: on je estét, vážený herec, kterému však jeho vznešenost nebrání plazit se před hollywoodskými producenty a účinkovat v reklamě; ony jsou opovrhované bavičky z kabaretu, ovšem lidsky -a vlastně i umělecky - mnohem silnější: na rozdíl od Melchiora je nelze uplatit, dokážou odmítnout to, co jim přijde nemorální, a dokonce se postarají i o Melchiorovu ženu, kterou zmrzačily vlastní děti...
V jistém smyslu slova je tento román jakousi autorčinou závětí, hutným resumé. Najdeme zde motivy, které provázejí celou její tvorbu - loutky, divadlo, karneval, pohádky, svět tančíren a kabaretů. Stejně jako v předcházející Noci v cirkuse zde Carterová obratně pracuje s protikladem nízké a vysoké kultury. Lépe řečeno, ukazuje, že tento protiklad je konstrukcí stojící na vratkých základech elitářského modernismu. Salman Rushdie o Angele Carterové napsal, že její dílo čerpá „svou sílu ze všeho, co je pofiderní, co je považované za nízké, upadlé“. Moudré děti jsou román velice shakespearovský - a to nikoli jen proto, že jedním z protagonistů je shakespearovský herec, nikoli proto, že se román hemží skrytými i zjevnými odkazy k Shakespearovým dramatům, nýbrž právě a hlavně pro onu sílu, jež pramení z odmítnutí veškerých snah jakýkoli aspekt života izolovat a ignorovat. Je to přitakání životu a umění, které není uzavřené a zůstává především zábavou.
Zábavný a čtivý je i tento román: „Nora byla odjakživa nespoutaná a zahazovala své srdce bezstarostně jako procvaknutou jízdenku. Vždycky byla buď po uši zamilovaná, nebo měla zlomené srdce. Přišla o to jako první, s husou z vánočního představení, když jsme toho roku hrály housata Matky Husy v Newcastlu. Husa, tedy vlastně houser, byl tak starý, že mohl být jejím otcem, a kdyby na to přišla bábi, určitě by ho oškubala, strčila mu do zadku jablko a udělala z něj pečínku, a zrovna tak jeho žena, která mimochodem hrála prvního chlapce...“
Jenže nebyla by to Angela Carterová, kdyby se za přímočaře humorným vyprávěním neskrývala lest na čtenáře. Moudré děti lze přečíst jedním dechem, ovšem potěšení bude podstatně menší, než když si čtenář dá čas a práci rozkrývat jednotlivé vrstvy. Milovníci odkazů jich zde najdou tisíce: například stejnou výstavbu jako u Shakespearových komedií, jednotu místa a děje (to podstatné z románu se odehrává během jednoho dne) i mnoho dalších drobností: třeba narozeniny vypravěčky Dory, její sestry Nory, jejich biologického otce Melchiora a jeho dvojčete Peregrina připadají na 23. duben, tedy den Shakespearova narození i úmrtí. Sadeovská žena Carterová se ukazuje jako dobrá žačka svého učitele: podobně jako Shakespearovy komedie i Moudré děti lze vnímat na dvou rovinách. Na té první čteme spletitou rodinnou ságu; na rovině druhé se prodíráme textem, který komentuje dějiny anglické literatury a neotřelým způsobem klade otázky týkající se nejen podstaty literárního díla, ale též proměn společenského uspořádání.
Sociální otázky byly pro Carterovou důležité, zejména pak postavení ženy ve společnosti. Své názory - jak sama říká - „radikalizovala“ po rozchodu s prvním manželem a tříletém pobytu v Japonsku. Začala se kriticky vyjadřovat k postavení žen ve společnosti, k jejich vnímání v literatuře a inspirovala řadu podobně smýšlejících autorů a autorek, aniž by kdy upadla do ideologičnosti, která feministické diskurzy často provází. Kritika, kterou Carterová vůči společnosti vznáší v knize Sadeovská žena (což je kulturněhistorický esej vycházející z analýzy textů markýze de Sade), se přitom netýká jen nerovnoprávného postavení ženy: její záběr je širší a míří k základům naší kultury. Pobyt na Dálném východě autorčiny postoje k západní společnosti ještě vyhrotil: „Když si k socioekonomickým aspektům přidáte židovsko-křesťanské dědictví hanby, hnusu a morálky, které stojí mezi počáteční touhou a prvním dosažením tohoto nejelementárnějšího stvrzení já, je div, že se v této kultuře vůbec někdo naučí šukat,“ píše svým charakteristicky provokativním tónem v knize Sadeovská žena.
Tento foucaultovsky kritický pohled na západní společnost provázel Carterovou po většinu její tvorby a často zazníval prostřednictvím silných ženských postav - ať je jí Baudelairova snědá milenka z titulní povídky Černé Venuše, či andělskými křídly obdařená Fethers z Noci v cirkuse, anebo hrdinky Moudrých dětí. Projevuje se ovšem i zájmem o věci, které stojí na okrajích společenského řádu. Proto Carterová s takovým gustem popisuje kočovné cirkusáky, sibiřské šamany vyvolávající chaos, tančírny, šantány a hampejzy, v nichž pokrytcům padá maska. A taky karneval.
Zlý loutkář Karneval se nejvíc uplatňuje právě v Moudrých dětech. Představuje esenci toho, o co Carterová usiluje jako kritička i spisovatelka. Karneval převrací řád věcí a zároveň to je divadlo, které se vymyká svému režisérovi. Účastníci karnevalu - herci - nehrají podle přísných instrukcí, mají značnou volnost. Stavějí se proti dramatikovi, autorovi, a zpochybňují jeho pravdu. Ostatně není náhodou, že řadou knih Angely Carterové prochází mytická postava zlého loutkáře. Ten zosobňuje stávající, dominantní společnosti - tahá za provázky dle svého scénáře. Jenže loutky se mohou vzepřít provázkům, stejně jako se herci mohou vzepřít napsanému partu. Je paradoxem tohoto shakespearovského románu, že zpěvačky ze šantánu mají větší svobodu než uznávaný herec Mistrových dramat. Přesto je vysvětlení, které Carterová nabízí, prosté: za ta staletí se William Shakespeare stal tím, čím ve své době rozhodně nebyl, totiž institucí, odvětvím, žánrem a symbolem společenského statutu.
Angela Carterová vrací Shakespeara ke kořenům - zábavě, divadlu jako místu, kam lidé chodí za zážitkem, a ne se jen ukázat. Moudré děti žádné oficiality nepřipouštějí -je to román, který člověka vtáhne a nutí ho hledat. A protagonistky Dora a Nora dokážou svým divákům sdělit jednu zásadní věc: že žít je krásné. Z pera umírající spisovatelky zní takové sdělení dvojnásob naléhavě.
KNIHA TÝDNE Moudré děti
Angela Carterová Přeložili Lucie a Martin Mikolajkovi. Vydalo nakladatelství dybbuk, Praha 2008. 256 stran.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a překladatel
