OSTRAVA Babička nebo dědeček na dálku. Moravané se učí adoptovat nejen děti z Afriky, ale také staré obyvatele Zakarpatské Ukrajiny.
Peníze na přilepšenou dostává v chudé oblasti, která byla mezi válkami součástí Československa, kolem čtyř set seniorů a osm stovek dětí. O ty se naopak nejčastěji formou příspěvků starají starší lidé. Adopce na dálku fungují šestým rokem díky dobrovolníkům z Diecézní charity ostravsko-opavské.
„Když jsem na Ukrajinu přišel poprvé, byl jsem šokován,“ vzpomíná slovenský kněz Peter Krenický na šest let staré události, kdy se začal seznamovat s osudy opuštěných dětí a jejich rodičů, kteří se ztratili v cizině při hledání práce nebo propadli alkoholu. Oblast dříve nazývané Podkarpatská Rus, kterou proslavil Olbrachtův Nikola Šuhaj, tehdy trpěla nedostatkem jídla, léků i školních potřeb. Právě to bylo impulzem k hledání pomoci.
Za šest let trvání projektu už Češi adoptovali 1415 dětí a 571 seniorů. Mezi adoptivní rodiče patří například i známá česká režisérka Olga Sommerová. Kněz Krenický za tu dobu vytvořil na Ukrajině celou síť spolupracovníků, kteří dohlížejí na rozdělování pomoci a vytypovávají další kandidáty, kteří potřebují materiální podporu.
Pomoc ukrajinskému dítěti stojí ročně šest tisíc korun, finanční podpora seniorů vyjde levněji - na 2400 korun. I když jde z hlediska většinou lépe prosperujících Čechů o relativně nevelké částky, nemajetným lidem žijícím na západě Ukrajiny mohou tyto peníze výrazně pomoci. „Někteří senioři dostávají důchod v přepočtu pět set českých korun měsíčně, chudé rodiny mají měsíční příjmy nepřesahující tři tisíce korun. Přitom ceny jsou v mnohém srovnatelné jako u nás,“ líčí realitu života na Ukrajině koordinátor charitního projektu Martin Hořínek. Připustil však, že poměry v zemi se během posledních let hodně zlepšily. Ne všichni dříve „adoptovaní“ už pomoc z Česka potřebují, hodně se v zemi změnil k lepšímu třeba sociální systém. I přesto život na ukrajinských horách v mnohém připomíná bídu.
Babičku nebo dědečka „adoptují“ i osmnáctiletí Zajímavá je skladba dárců. Zatímco starší lidé většinou adoptují na dálku děti, mladší zase přispívají více na seniory. „Máme mezi dárci několik osmnáctiletých, kteří se rozhodli, že si tak vlastně na dálku pořídí babičku nebo dědečka,“ konstatoval Hořínek s úsměvem.
Z Česka do někdejší vlasti neproudí jen peníze. Ostravská charita organizuje na Zakarpatské Ukrajině i brigády studentů. Z někdejšího rozpadlého kulturního domu ve vesničce Usť Čorná tak vznikl Dům pokojného stáří. Na třinácti lůžkách tam žijí staří a nemajetní lidé. „Jde o jediné podobné zařízení na Zakarpatské Ukrajině,“ tvrdí Hořínek. Domov pro nemocné a staré lidi vznikl díky výtěžku z tuzemských sbírek, například z té tříkrálové. Pomocnou ruku nabídli i němečtí dárci.
Další formou pomoci je také osvěta, kterou kněz Krenický při návštěvách Česka šíří zejména ve velkých moravských městech. Možná i proto spousta dárců byla dříve právě z Moravy, zejména z Ostravska nebo Valašska. Hořínek však připomněl, že stále více lidí začalo v posledních měsících přispívat z Prahy. Proč? To nikdo přesně neví.
Na Ukrajinu se mnozí dárci vydají na návštěvu Dárci si své adoptivní děti či seniory vybírají pomocí internetu, mnozí si s nimi pravidelně píší a výjimečné nejsou ani pravidelné návštěvy. Dárce a příjemce jejich podpory dělí z Ostravy sedm set kilometrů, vycestovat ale není tak složité jako v minulosti. Když projekt před šesti lety začínal, potřebovali ještě Češi ke vstupu na Ukrajinu víza, jejichž získání bylo komplikované. Takové bariéry už v současné době padly.
„Není tam problémem domluvit se slovensky. Navíc povědomí o tom, že jsme kdysi byli jedinou zemí, zvláště u starších lidí na Ukrajině, hodně funguje,“ popisuje Hořínek. Na Masarykovo Československo se podle něj na východě nezapomnělo. To potvrzuje i kněz Peter Krenický. „Občas si zazpívají písničku Tatíčku náš, Masaryčku,“ směje se kněz.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
