Na rozdíl od pražského vystoupení v Kongresovém centru před třemi lety tentokrát uznávaný muzikant vystoupil na pozvání Pražského jara ve vznešenějším Rudolfinu. Jak se již poněkolikáté ukázalo, funguje zdejší prostor dobře nejen při produkcích klasické hudby.
Shortera, kterému v létě bude pětasedmdesát, doprovází již několik let stejní muzikanti. Nejznámějším z nich je kontrabasista John Patitucci, proslulý zejména spoluprací s klavíristou Chickem Coreou. Zbytek rytmické sekce tvoří o pár let mladší pianista Danilo Pérez a explozivní bubeník Brian Blade.
Nikoho samozřejmě nepřekvapilo, že všichni hráči jsou světové špičky a jejich instrumentální výkony přesahují schopnosti minimálně devadesáti procent muzikantské populace. A to stále platí i pro leadera kapely, což je rozhodně, s přihlédnutím k věku, obdivuhodné. Jeho tón na tenor saxofon je jemný a tichý, přičemž jde určitě o záměr než o upadající techniku. Důkazu se nám dostane, vezme-li do rukou soprán saxofon, do kterého se naopak pokaždé opře pořádně a s chutí. Doprovodnému triu dává dostatek času na sebevyjádření, ale ani na vteřinu je nepřestává sledovat. Zajímavý moment pak ocení zdviženým obočím nebo pleskáním rukou o klavír.
Kdo přesně nevěděl, co od koncertu čekat, mohl být poměrně zmaten. Hudba se line v dlouhých blocích a jen zřídka jsou znát nějaké formové struktury jako opakující se melodické či rytmické motivy. Když se nějaký nápad, ať už připravený nebo improvizovaný, vyčerpá, Shorter ihned přijde s dalším a zbytek kapely se přidá. Není čas na děkování, zazní pouze krátký potlesk publika.
Tu a tam některý z muzikantů obstará decentní a srozumitelnou „mezihru“, zatímco ostatní přihlížejí. Jakmile ovšem hrají všichni, těžko říct, kde začíná a končí něčí sólo. Lyričnost se rázem vytratí a na řadu opět přijde divokost. Zvuky jednotlivých nástrojů se doslova převalují přes sebe, dynamika se dramaticky mění a jednou za deset minut gradace vyvrcholí společným organizovaným chaosem. Bubeník Blade, který výstavbu hodně ovlivňuje, div nepřevrhne činely a Patitucci pohazuje hlavou jako v transu. Právě tehdy je hudba nejpoutavější. Čekání na tento moment je však někdy trochu nudné. Po každém ze dvou přídavků následoval potlesk ve stoje a ten si saxofonista i jeho kolegové samozřejmě zaslouží. Hodně toho již společně i každý zvlášť dokázali a pro jejich obdivovatele musel být koncert zážitkem. Jenže i přes špičkové individuální výkony hudba člověka strhla pouze výjimečně: je v ní málo věcí, kterých se může ucho „chytit“. Po necelé hodině a půl tak máte toho zajímavého, avšak posluchačsky extrémně náročného hraní tak akorát.
V minulosti se Shorterův styl vždy lišil od ostatních a často předjímal, co se později opravdu stalo. Je tomu tak i tentokrát? Je tedy tento abstraktní a těžko uchopitelný styl cestou, jakou se bude jazz ubírat? Upřímně řečeno, doufejme, že ne tak docela.
HODNOCENÍ LN ***
Wayne Shorter Quartet
Dvořákova síň Rudolfina, 27. 5.
v rámci festivalu Pražské jaro
