Smrt legendárních příslušníků dynastie Kennedyů, Eunice Kennedyové Shriverové a jejího bratra Edwarda (Teda) Kennedyho, jednoho z nejvýznamnějších zákonodárců amerických dějin, znovu rozehřála vnitřnosti všech mýtotvorců, co jich Amerika má. A jak by ne. Takový materiál pro legendy a mýty, myšleno kladně, se hned tak nevidí.
Kennedyové jsou sto let stará reality show, jsou však i variací na antická dramata. Jsou zároveň Bernstein, Verdi i Britney Spears. Jsou Nabokov, Čechov, jsou i červená knihovna potřísněná javorovým sirupem. Fascinace Kennedyovými se ve Spojených státech někdy vysvětluje jako touha rovnostářského národa, který zavrhl (britskou) aristokracii, po jakési její demokratické (americké) obdobě. To je líné vysvětlení, a nejen proto, že jedinou jejich opravdovou šlechtičnou byla noblesní slečna Bouvier, jejíž celé jméno v den skonání znělo Jacqueline Bouvier Kennedy Onasis… Spoluautoři našeho světa Kennedyové jsou jako bezmála neuvěřitelný lidský příběh ukotveni v americké kultuře, pro kterou je dobrý příběh skoro nejvyšší hodnotou. Každý z nás prožije svá vítězství a protrpí prohry, mnohé potkají tragédie a některé štěstí. Jen Kennedyovi prožívají kennedyovská vítězství: volba americkým prezidentem, senátorem, obchodní úspěch, bohatství a sláva, zásluha o zdokonalení demokracie a vylepšení života milionů prostřednictvím zákonů. Prožívají ovšem i kennedyovské tragédie: smrt ve válce, politické atentáty, fatální letecká neštěstí, enormní zdravotní problémy, deprese, alkoholismus, drogy a mentální retardace.
Kennedyové jsou profily odvahy i lidských slabostí. Jejich politický a finanční vzestup z irsko-amerického kotle v Bostonu byl částečně umožněn korupcí a kriminální aktivitou. Na druhé straně se John zasadil o akceleraci vesmírného programu a mise Apollo. Bez JFK bychom dnes stěží znali Armstronga, Aldrina a Collinse. Politická ctižádost, tak pověstná pro Kennedye, skutečně poslala člověka na Měsíc a zpět. Zpátky na zemi se mezitím John, Robert a Ted podíleli na odstranění rasové diskriminace a zdokonalení občanských práv. Byli spoluautory světa, v němž dnes žijeme téměř samozřejmě.
Dovršením tohoto úsilí byla Tedova podpora prezidentské kampaně Baracka Obamy v zimě 2008. Na přímluvu neteře Caroline se senátor odklonil od Hillary Clintonové, což bylo pro Obamův úspěch rozhodující. Ten samý Ted v roce 1969 způsobil smrt přítelkyně při automobilové nehodě na ostrově Martha’s Vineyard ve státě Massachusetts. Pro miliony byl senátor liberálním lvem v nadživotní velikosti. Pro blízké Mary Jo Kopechne jím od osudové noci v létě 1969 být nemohl. Zbabělý lapsus připravil Teda o jedenáct let později o prezidentskou nominaci: slabý prezident Carter jej převálcoval v demokratických primárkách.
V kultuře, jež vyznává příběh, jsou Kennedyové nejen hlavními hrdiny a někdy i lotry, ale také znamenitými vypravěči. V politice se tento rys obrazí v jejich výjimečném rétorickém nadání. Nejtalentovanějším z nich byl Robert. Na jaře roku 1968 ho jeho fatální prezidentská ambice přivedla do černošského ghetta v Chicagu, kde mu poradce pošeptal zprávu o zavraždění reverenda Martina Luthera Kinga. Ještě šokovaný Bobby se vyšplhal na střechu auta a v improvizovaném projevu citoval Aischyla o nutnosti překonat hořkost a odpouštět. Dav se rozešel bez násilností, což byla výjimka v čase hořících, vydrancovaných městských částí. Jen jeden z milionů si něco takového mohl dovolit a uspět: Robert Francis Kennedy.
Když příběh, tak pravdivý Ted byl ve světě nejméně známým z druhé generace slavných bratrů, což je paradoxní, neboť z hlediska praktických politických výsledků je nejúspěšnějším z rodu vůbec. Ani o jeho komunikačních schopnostech se mimo Ameriku neví tolik jako o projevech JFK a RFK. To je historická nespravedlnost. Jeho rozlučkový projev na předvolebním demokratickém sjezdu v roce 1980 je památný větou o liberálním snu, který nikdy nezemře.
Nejlepší americké politické projevy od Washingtona přes Lincolna, F. D. Roosevelta a Kinga až po Reagana a Obamu připomínají v některých aspektech dobrou poezii. Je v nich rytmus a někdy i strhující tempo, jsou propletené metaforami, jež utkví v paměti a berou dech. Co je však především odlišuje od vlhkých výparů linoucích se z úst většiny politiků, je vnitřní pravdivost příběhu, o níž se slova opírají.
Svou pravdivostí v dobrém i zlém patří příběh rodiny Kennedyů k těm nejpoutavějším.
***
Byli spoluautory světa, v němž dnes žijeme téměř samozřejmě. Dovršením tohoto úsilí byla Tedova podpora prezidentské kampaně Baracka Obamy v zimě 2008.
O autorovi| Tomáš Klvaňa, VŠ pedagog a manažer, žije v Londýně
