To, že extrémy pravice a levice k sobě mají blízko, je takové klišé, že se ho člověk až stydí vyslovit. Ale Josef Tomáš neposkytuje žádnou příležitost k úniku - jeho cesta od zapšklého katolického antisemitismu k zapšklému komunismu to klišé ilustruje naprosto bezchybně. Tomáš nemusel ani moc upravovat fazonu. Některé jeho starší články by po drobných redakčních úpravách (odstranění přívlastků jako „židobolševický“) mohly vyjít i v současném komunistickém tisku. Nenávist k demokracii, svobodě a trhu, pocit všeobecného spiknutí mocných, takové myšlenky plně konvenují i jeho současnému publiku.
Letmý pohled na dějiny komunistického hnutí potvrdí, že komunistický antisemitismus je paradox jen zdánlivý. Největší rozdíl je právě v tom publiku. V 90. letech byl Tomáš úspěšně marginalizován. Lidovci a katolíci mu ukázali dveře a byl odkázán jen na cyklostyl. Dnes je tentýž člověk tváří legální a úspěšné politické strany, jež je žádaným či aspoň přijatelným partnerem od radnic přes hejtmanství až po Lány. Čím to, že tenkrát, v době všeobecného zmatku a tápavého budování demokracie, jsme uměli rozeznat extremismus jistěji než dnes?
