PRAHA Je libo pár dávek řidšího vzduchu? Račte vstoupit! Čeští sportovci mají nový hit. Mnozí o něm nevědí, ale co není, může být.
Neboť namísto klasické vysokohorské přípravy vstupuje na scénu poslední výkřik technologie - příprava hypoxickou stimulací (hypoxie = snížené množství kyslíku), která podle odborníků překonala tak zvané kyslíkové stany nebo komory.
„Hodinové sezení v pohodlném křesle s tvářovou maskou a hadicí nahrazuje vysokohorská soustředění a zlepšuje pomocí většího počtu červených krvinek výkonnost. Sedíte, třeba máte na klíně notebook a jste v pohodě,“ říká bývalý úspěšný cyklista Lubor Tesař, jeden z propagátorů nové metody.
Jako auto po výbrusu válců „Trénink“ spočívá v tom, že sportovec tři až pět minut dýchá normální okolní vzduch, a stejnou dobu dýchá vzduch naředěný, který simuluje různé nadmořské výšky od nuly až po 6500 metrů. To trvá hodinu.
„Ale výšky netřeba hnát do extrému. Začínáme zpravidla na třech tisících metrech a za dvacet dnů se dostaneme na necelých šest tisíc. Výš jsme s lidmi, kteří nesportují vrcholově, nešli,“ přibližuje další z propagátorů hypoxické stimulace, brněnský sportovní lékař František Jedlička.
Princip je podle něho jasný. „Když pojedu na dva týdny do Sierra Nevady na výšku 3500 metrů, tak to nemá takový efekt, jako když udělám sérii výstupů do podobné výšky a sestupů do nížiny. Na organismus to má podobný vliv, jako když zavezete auto na generálku, kde udělají výbrus válců -auto je pak rychlejší a má menší spotřebu,“ dodává Jedlička.
Prvními špičkovými sportovci, kteří se k mašince, generátoru na ředění vzduchu za asi sto tisíc korun, posadili, jsou cyklistka Lada Kozlíková a triatlonista Filip Ospalý, nyní je následoval cyklista Stanislav Kozubek. Podle Kozlíkové jde o novinku pouze v českém měřítku.
„Před třemi lety, když jsem se vracela z nizozemské profesionální stáje, do ní přišel sponzor, který tyhle mašinky vyrábí. Moje bývalé kolegyně nebo australští cyklisté je používají a sklízejí úspěchy,“ říká závodnice, která už absolvovala týdenní kúru hypoxické stimulace. „To je málo na to, abych pocítila nějaké změny, je třeba věnovat se tomu aspoň tři týdny,“ plánuje svěřenkyně trenéra Břetislava Usnula, která se zatím dostala na výšku 4000 metrů.
Nabízí se otázka, zda účinek metody není spíše psychický.
Kdo ví, možná ty tři desetinky... „To si nemyslím, důkazem jsou i laboratorní odběry,“ kroutí hlavou Kozlíková, která ještě před kúrou získala na Světovém poháru v Melbourne bronz ve stíhacím závodě. „Vítězství mi uniklo o tři desetiny vteřiny. To jsou okamžiky, kdy rozhoduje jakákoli drobnost. Jestli je tohle cesta, jak ty tři desetiny umazat, tak bych byla hloupá, pokud bych to nezkusila,“ má jasno.
Při snížení množství dodávaného kyslíku je jako první postižený nervový systém. Sportovní lékař Jedlička však nebezpečí vylučuje. „Když se touto metodou dostaneme na „výšku“ šest tisíc metrů, je v krvi 85 procent kyslíku, což je jen o třináct procent méně než při normálním stavu. A třeba vytrvalec se při výkonu dostane na 92 procent. Kdepak, nic nehrozí, je to vyzkoušené,“ říká.
***
Namísto vysokohorského soustředění pohodička v křesle
Výhody vysokohorské přípravy objevili sportovci na olympiádě v Mexiku 1968. „Ti, kteří se na ni chystali v podobných podmínkách, jaké má Mexiko, měli potom fyziologické výhody oproti soupeřům,“ vysvětluje brněnský sportovní lékař František Jedlička. Vysokohorskou přípravu později nahradily hypobarické komory se sníženým tlakem vzduchu a počátkem 90. let kyslíkové stany. Také díky nim na ZOH v Lillehammeru 1994 zaskočili norští běžci na lyžích celý svět. Kyslíkový stan v Česku používali také lyžařka Kateřina Neumannová a veslař Václav Chalupa.
„V tak zvaném kyslíkovém stanu je třeba spát sedm nebo osm hodin. Nebylo to pohodlné. Navíc by tělo mělo ve spánku regenerovat a spát přidušený ve stanu asi není ideální,“ míní bývalý cyklista Lubor Tesař.
Novou metodu hypoxické stimulace zkouší také triatlonista Filip Ospalý. „Jsem rodinný typ a nikdy jsem netoužil po tom být tři týdny někde na horách, kyslíkový stan se mi také nelíbil, musel jsem v něm být několik hodin denně. Ale hodinka s maskou na obličeji mi nevadí. Uvidím, co to se mnou udělá a jaké budou moje krevní testy.“ říká. Podle cyklistky Lady Kozlíkové sportovci ze západního světa novou metodu už několik let využívají. „Vím o úspěšných nizozemských cyklistkách a australských dráhařích,“ pokyvuje hlavou rodačka z Vyškova.
Hypoxická stimulace „Svou cestou šli Rusové, zabývající se vojenským a kosmickým výzkumem. Zjistili, že zvyšování výkonnosti nespočívá v pobytu ve velké nadmořské výšce, ale v tom, kolikrát sportovec dokáže změnit polohu nahoře - dole v nížině. To je základ nové metody,“ říká Lubor Tesař. Simulace pobytu ve vyšších polohách je vhodná nejen pro sportovce. „Stane se, že se netrénovaný člověk vydá na vysokohorskou túru a zkolabuje. Já říkám - dejte si předtím tří až čtyřtýdenní hypoxickou stimulaci a pojistíte si, že se vám něco podobného nestane. Zkrátíte si svoji aklimatizaci v horách a přiblížíte se vysněnému vrcholu.“
Hypoxickou stimulaci, během níž sportovec denně hodinu dýchá střídavě okolní a naředěný vzduch, začíná s pomocí Lubora Tesaře objevovat také předloňský mistr republiky v cyklistice Stanislav Kozubek z české stáje Whirlpool. „Pořád se chci zdokonalovat a je dobré hledat věci, které jsou oficiálně povolené a neškodí. Tohle by mohla být jedna z nich, navíc si člověk pohodlně hoví v křesle a nemusí nikam jezdit,“ spatřuje výhody Kozubek.
