Pražská Langhans Galerie zahájila podzimní sezonu výstavou osobitého švýcarského fotografa Romana Signera.
Snímky a videofilmy Romana Signera ( (1938))byly již vystaveny v Londýně, Paříži, Tokiu, Berlíně, Padově, Mnichově, Los Angeles a v mnoha dalších světových metropolích. Signerova tvorba je také součástí několika prestižních uměleckých sbírek, z nichž jmenujme alespoň Kunstmuzeum v Basileji, Centre Georges Pompidou v Paříži nebo Kunsthaus v Curychu.
Pro pražskou výstavu vybral Roman Signer soubor fotografií nazvaný Reise Binder na němž pracuje posledních šestnáct let. „Většinou připravuji expozici velmi intuitivně, řídím se citem. Tak tomu bylo i u pražské výstavy,“ uvedl.
Signerovy záběry zachycují absurdní situace na několika místech světa, mezi nimiž převažuje Ukrajina a Island. Místa, zdánlivě tak rozdílná, jsou při bližším pohledu i velmi podobná. Jistá truchlivost přírodních krás Islandu i Ukrajiny naznačuje, že autor tíhne k mírně melancholickým obrazům. Vnímá krásu místa i jistou neopakovatelnost situací, a jeho snímky prozrazují i autorovu značnou citovou angažovanost. Roman Signer ji přiznává, když vzpomíná, jak ho v mládí mrzelo, že nemá ani svoje holínky, v nichž by mohl stát ve vodě jako rybář a necítit chlad. Rodina hudebníka ve švýcarském Appenzellu však nebyla movitá a malý Roman si musel půjčovat velké gumáky od dědečka.... Jistý romantismus a nesplněné touhy mu však z klukovských let zůstaly i do současnosti a jsou možná nejpodstatnějším prvkem jeho uměleckého cítění.
Fotografie Romana Signera jsou jako toulky místy, které měl rád nebo si je vysnil. Možná právě těžké živobytí, které poznal na vlastní kůži, ho dovedlo k jisté příchylnosti k východní Evropě. Má rád Ukrajinu i Polsko, kde v roce 1971 získal stipendium a kde poznal svoji ženu.
Jeho fotografie nejsou promyšlené, nehrají na efekt. Jsou jen zachycením místa a okamžiku, který má především silnou atmosféru. Signer zůstává klukem plným snů i při organizování akcí, které jsou nabité dynamikou, ohněm a výbuchy. Považuje se svým způsobem za sochaře v tom nejširším slova smyslu. V roce 1982 se proslavil jedním ze svých „hravých projektů“, při němž zapálil šňůru, tyčící se sto metrů kolmo vzhůru. Vytvořil tak mohutný umělý vertikální záblesk, který osvítil okolí originálním světlem. Tuto „tvorbu“ nepovažuje za performaci, je jen vyústěním jeho hravosti a snahy ukázat věci v přírodě z jiného úhlu.
Upřímně mluví o světě bohatých a chudých, o kultuře, o uměleckém vidění i o dalších jevech, které po generace zaměstnávají mysl filozofů. Necítí se být jen fotografem, studoval sochařství ve Švýcarsku a ve Varšavě. Prošel mnoha povoláními, mimo jiné i dělnickými. Zažil vyhazov ze školy, fabriku i kariéru docenta v Luzernu. To vše ovlivňuje jeho pohled na zdánlivě obyčejná místa, kde žijí obyčejní lidé.
Výstava videofilmů a fotografií Romana Signera bude v Langhans Galerii v Praze otevřena do 11. listopadu, současně je jeho tvorba do konce září vystavena také v muzeu současného umění Hamburger Bahnhof v Berlíně.
