V žádném případě proti tomu nevolám na poplach: festivaly a obchod s filmy jsou byznys jako každý jiný. Koncový divák o jejich mechanismech neví, ale bez nich by se k němu ty snímky nedostaly. Je jen dobře, že soukolí zůstává služebně v pozadí. Protože až teprve v divákovi film začíná žít – a teprve divák rozhodne o tom, jestli se jím nechá zasáhnout. Možná do té míry, že se v dané kauze sám zaangažuje.
Filmové festivaly jsou svět sám o sobě; už z titulu jsou svátkem a tam platí jiná pravidla. Na aktuálním festivalu v Krakově se prezentoval třeba film Ukolébavka o židovských i arabských ženách, které v izraelsko-palestinském konfliktu přišly o děti. Promítal se Vlček, jehož hrdinou je jedenáctiletý bezdomovec z ulic Káthmándú. V Cikádách se zanedbaný muž vyzpovídává z toho, jak se v pěti letech stal svědkem vraždy. Jsou to šílené příběhy. Ale pak se brány kin zavřou, člověk jde spát – a z celého dne se mu do paměti nejhlouběji zapíše pohled na zdrceného hotelového barmana, který hluboko po půlnoci zírá s popelavou tváří na zpravodajství z právě probíhajících povodní.
O autorovi| Vojtěch Rynda, zpravodaj LN v Polsku
