Dnes o světovém ksichtníku, kde spolu lidé „ka“ a „neka“ Vždycky když se poslední dobou připojím na skype, je tam pusto a prázdno, nesvítí na mě bílé fajfčičky v zeleném kolečku, jen samé šedivé křížky, a já si připadám jako štamgast v lokálu, kam už nikdo nechodí. Kde jsou všichni? Kam se poděli? No hádejte! Anemusíte třikrát: jsou na facebooku. Já vím, že se v poslední době o facebooku v souvislosti s Haiti a předtím s Jiřím Paroubkem psalo dost a dost, ale já pohovořím o něčem jiném.
Předem se přiznám, že je mi tahle „sociální síť“ nesympatická, jejím členem nejsem a nebudu. Hned zpočátku mě totiž odradil její název, který sice nemá smysl překládat, ale překladatel si pro sebe přeloží všechno, takže ksichtník. Něco jako tablo, však ten název prý taky vznikl podle vysokoškolské ročenky (yearbook) s fotografiemi studentů, aby se vědělo, kdo je kdo. No, a já mám problém i s tou fotkou nahoře nad sloupkem. Ještě že to nejsem já. (Teda, je to moje fotka, ale já to nejsem.)
Nicméně abych věděla, o co na ksichtníku přicházím, zkoumám ho zpovzdálí prostřednictvím dcery, která navzdory počátečnímu odmítavému postoji vyměkla a už drandí s traktůrkem na políčku své farmy, hraje na mafiány a má spoustu přátel, z nichž některé ani nezná. Na facebooku se totiž lidé stávají přáteli podáním žádosti o přátelství, kterou lze přijmout, nebo odmítnout. Je pravda, že je to mnohem přímočařejší než v životě, hlavně dospěláckém, kde člověk musí sám poznat, kdo je jeho přítel, a kdo ne. Spíš mi to připomíná mateřskou školku, kdy jsme otevřeně řešili, kdo s kým „ka“ a „neka“. Musím se dcery zeptat, jestli jde na ksichtníku přítele vyloučit z kontaktů, to jsme jako malí dělávali dost často.
Můj antifacebookový postoj byl nalomen pouze ve chvíli, kdy jsem se na nějaké reklamní tabuli dočetla, že na facebooku jsou i zvířátka z pražské zoo. Moci se tak kamarádit s hrošíkem nigerijským nebo pardálem, to bych brala! Kdysi jsem docházela se skicákem za jedním lvem, jenže navazovat kontakt přes mříže jde ztuha; přes facebook se to zdá být snadné.
A když jsem o tom tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že používám automaticky slovo kamarádit, kamarád, ale na facebooku se spolu přátelí. Rozdíl mezi těmi výrazy mě zajímá. Jsou to sice synonyma, ale žádná synonyma nejsou stoprocentně zástupná, zaměnitelná, vždycky je důvod, i když často velmi subjektivní, proč dáme jednomu slovu přednost. A překladatel se samozřejmě s volbou mezi mnoha synonymy potýká velmi často. Někdy je to jasné, vybere ten pravý výraz hned a bez váhání, a jindy přepisuje, škrtá. Vezměme si zrovna přítele a kamaráda. Když žena mluví o svém příteli, myslí tím obvykle muže, se kterým má i intimní poměr, s kamarádem se takový poměr sice nevylučuje, ale jako označení je kamarád prostě nezávaznější. Přítel, a teď bez ohledu na intimní detaily vztahu, zní v češtině vznešeněji, Achilleus a Patroklos byli přátelé, ale Remarqueovi hrdinové byli tři kamarádi.
Ač zní přítel hrdě a v překladech se mu nevyhýbám, v životě mám radši slovo kamarád, navzdory tomu, že například v italštině se dnes camerata skoro nepoužívá, protože se tak mezi sebou oslovovali fašisté, a španělské camarada je zas oslovení falangistů i soudruhů. A říkám si, jestli facebook slovo přítel nezdevalvuje a nakonec se ještě nestanou kamarádi i z Achillea a Patrokla.
Můj antifacebookový postoj byl nalomen pouze ve chvíli, kdy jsem se dočetla, že na facebooku jsou i zvířátka z pražské zoo
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
