Byla to sice jedna ze zpráv tohoto týdne, která zvedla řadě lidí žaludek i adrenalin, ale jinak odplula do informační popelnice bez větší ozvěny spolu s těmi méně důležitými.
Co na ní bylo tak pobuřující? Psí hlava, kterou našli inspektoři v jednom objektu, už delší dobu podezřelém z toho, že tu naši asijští spoluobčané tajně porážejí naše domácí miláčky, aby si z nich vyrobili svou tradiční pochoutku.
Až o dva dny později, kdy jsem shodou okolností hovořil s paní B., expertkou přes psí problematiku, jsem pochopil, že skutečnost je daleko závažnější a také daleko složitější. Za prvé – podobných případů ve vší tichosti rapidně přibylo, protože u nás rapidně přibylo Asijců. Zvlášť v západních Čechách, kde se soustřeďují kolem obřích pohraničních tržnic a nově vznikajících tajných velkopěstíren marihuany. Řada pejsků přechází z útulku rovnou na pekáč a v inzerátech typu „Hledám domácího mazlíčka“ zájemci uvádějí dřív váhu než rasu. Nový trend prolomil první tabu: pes se pomalu stává v určitých částech republiky z přítele člověka jatečným zvířetem.
Za druhé – přestože pracovníci útulků většinou zvířata milují a mají k nim obecně citový vztah, nemohou vlastně nic dělat. Pejsky si z útulků odvádějí naoko domů nikoli Asijci, ale – Češi. Překupníci, kteří se na jejich sériovém vraždění systematicky přiživují. Prolomili tak i druhé tabu: že jsme v evropském měřítku největšími milovníky psů. Dokazuje to ostatně i nejnovější průzkum veřejného mínění. Podle něj překvapivě vadí, že psi slouží jako pokrm, daleko méně Čechům, než by se dalo čekat. Zvlášť lidem z venkova, kteří mají nějakého toho voříška uvázaného u boudy, by nebylo zase tak moc proti mysli, kdyby ho někdo snědl. Pokud by ho předtím ovšem humánně usmrtil. No co? Pořídili by si prostě nového.
Za třetí – nový trend rozpoltil i odbornou veřejnost. Její multikulturně založená část si dokonce klade otázku, zda rostoucí asijská komunita netrpí tím, že u nás nemůže legálně provozovat něco, co je u nich doma naprosto normální. Prý bychom neměli tak útlocitně lpět na našich konzervativních názorech a víc se otevřít světu. Toto tabu není ještě prolomeno. Většina stále trvá na tom, že když je někdo někde na návštěvě, má se přizpůsobit pravidlům a zvykům hostitelské země. Ale červíček je už zaset a vrtá úspěšně…
A za čtvrté – jak tvrdí paní B., není daleko doba, kdy všechny výše uvedené faktory vyvolají první velký soudní proces. O co v něm půjde? O diskriminaci. A stačí k tomu málo: aby první Asijec, který si přijde do útulku pro psa a bude odmítnut, měl tolik odvahy a zažaloval nebohé pejskaře, že mu odnímají bez důvodu právo na to, co je dopřáno každému běžnému českému občanovi. Jak dopadne tohle tabu? To ještě nikdo neví, protože bude precedentní.
Má to všechno jednu velkou nevýhodu: tichá ostuda, která bobtná na západě Čech, je už tak velká, že znepokojila i německé kynology. A to natolik, že někteří z nich dokonce navrhují vykoupit co nejvíc psů ze západočeských útulků a ukrýt je za hranicemi.
Asi tam odvezu i našeho Ringa. Stát tuhle prkotinu určitě řešit nebude, když neřeší ani důležitější věci týkající se lidí – a po psech vzroste poptávka i ve vnitrozemí…
Tichá ostuda, která bobtná na západě Čech, je už tak velká, že znepokojila i německé kynology
