Tzv. sjednocovací smlouva se totiž stala základním půdorysem pro opětovné spojení obou německých států, které se stalo skutečností začátkem října téhož roku. A i když si datum podpisu této dohody Němci dnes nepřipomínají zdaleka tak mocně jako samotný den sjednocení (3. října 1990) či pád Berlínské zdi (9. listopadu 1989), přesto se včera v Berlíně při příležitosti dvacátého výročí jejího podpisu vzpomínalo. Podle kancléřky Angely Merkelové nese Německo dvacet let po sjednocení mezinárodní odpovědnost za svobodu a demokracii. „Němci musejí po celém světě bojovat za to, co se jim samotným podařilo,“ řekla. Kancléřka ve svém projevu vyzdvihla zejména odvahu východních Němců ke sjednocení, kuráž tehdejších obhájců občanských práv a lidi, kteří se nebáli z komunistické diktatury utéct. „Ta odvaha byla tenkrát větší, než si dnes dovedeme představit.“ Vojska SSSR na území NATO?
Jaká byla cesta ke sjednocovací smlouvě? Chuť obou německých států znovu vytvořit jeden společný celek byla patrná poměrně rychle po pádu zdi. Vytouženému cíli, který ještě podpořil triumf západoněmeckého fotbalového týmu na mistrovství světa, však předcházela řada nutných kroků.
Zahraničněpolitický rámec pro sjednocení se dohadoval během roku 1990 v rámci vyjednávání ve formátu dva plus čtyři, tedy oba německé státy a čtveřice někdejších okupačních velmocí z druhé světové války – USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Začátkem července navíc začala fungovat společná měnová a hospodářská unie mezi NDR a Spolkovou republikou. Přesto stále v jarních a letních měsících vyvolával způsob sjednocení Německa řadu otázek. Jak upozornil list Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), v půlce června se v Lidové sněmovně (parlamentu NDR – pozn. red.) objevil návrh na okamžité připojení ke Spolkové republice. Podle FAZ by se v ten moment v západoněmeckých politicích, kteří byli přítomni na tribuně, krve nedořezal. „Kdyby tento návrh ve vypjaté atmosféře 17. června 1990 našel většinovou podporu, rázem by se na území NATO ocitlo 400 tisíc sovětských vojáků, a to bez jakékoliv úpravy (jejich fungování),“ zavzpomínal tehdejší a také nakonec poslední východoněmecký ministerský předseda Lothar de Maiziére. Z toho je patrné, že sovětská vojska pobývající v NDR patřila do řady klíčových problémů, které určovaly tempo německého sjednocení. De Maiziére tak trval na tom, že detaily sjednocení je nutné zahrnout do zvláštní dohody. A i vzhledem k tomu, že zdárně postupovalo vyjednávání na mezinárodní úrovni, mohla Lidová sněmovna v srpnu odhlasovat přistoupení k základnímu zákonu – ústavě Spolkové republiky. Před samotným podpisem smlouvy bylo třeba vyřešit některé sporné body, jako bylo to, jak nakládat se spisy východoněmecké tajné bezpečnosti Stasi.
Jaké byly nakonec hlavní body dohody? V rámci sjednocení mělo na východě vzniknout několik nových spolkových zemí: Braniborsko, Meklenbursko – Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko. Berlín byl určen jako hlavní město rozšířeného státu a Spolková republika se stala ručitelem dluhů NDR.
A protože se v období po podpisu dohody dokázal německý kancléř Helmut Kohl domluvit se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem na harmonogramu odsunu sovětských vojsk z NDR a završena byla i mezinárodní jednání, byly hlavní překážky pro německou jednotu odvaleny. 3. října 1990 tedy Německo zažilo svůj velký den, který si však muselo těžce odpracovat.
I po 20 letech jsou stále patrné velké rozdíly mezi západní a východní částí země. A to přesto, že do rozvoje východu byly napumpovány obrovské částky. Rozdíly symbolicky zosobňují i další osudy Krauseho a Schäubleho. Zatímco politická kariéra prvního byla vcelku krátká a dnes je již jeho jméno spíše zapomenuto, stal se Schäuble jednou z nejvýraznějších tváří politické scény v Německu v posledních 20 letech. Důkazem je i to, že ve spolkové vládě nyní zastává klíčový post ministra financí.
