3. listopadu 2006 16:14 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Skaut, hokynář, mukl a klikař

Skautské zásady mě ovlivnily na celý život, říká Karel Plocek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Skautské zásady mě ovlivnily na celý život, říká Karel Plocek. | foto: Hynek Glos, Lidové noviny

PRAHA Jít v jednadvaceti letech na dlouhá léta do komunistického kriminálu, navíc s podlomeným zdravím, nemohla být vidina dvakrát legrační. Karel Plocek odešel na jaře 1952 od soudu s třináctiletým trestem, z něhož si odseděl devět.

Když dnes, v šestasedmdesáti letech, mluví o letech strávených ve vězení i o době předcházející nespravedlivému uvěznění, zní jeho vyprávění jako dobrodružný román s prvky ryzího hrdinství, ale také groteskního humoru. Jako vězeň poznal cementárny v Králově Dvoře, důl Fierlinger ve Vinařicích u Kladna, krátce Valdice a Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, Bytíz… a především pověstné „elko“, trestný lágr L – Vykmanov II, kde se těžil uran. Dost důvodů k truchlivým vzpomínkám – jenže Karel Plocek dává v rozhovoru přednost vzpomínkám zábavným, napínavým až pábitelským. Životní příběh, který z nich vyrůstá, jistě není úplný, možná ani historicky přesný. Ale taková už je lidská paměť.

Narodil se 16. srpna 1930. V jedenácti letech vstoupil do ilegální skautské skupiny, kterou v Praze na Žižkově organizoval místní katecheta. „Připravoval nás pro odboj, ale první základy zacházení se zbraněmi a konspirační práce mě s bráchou učil táta už v roce 1938, když bylo jasný, že se blíží válka,“ zdůrazňuje Karel Plocek. Po heydrichiádě se výcvik skautíků náramně hodil – doručování tajných zpráv bylo pro dospělé odbojáře riskantní, takže méně nápadní chlapci se mohli zapojit jako poslíčci. Karel doručoval vzkazy, ale také náboje či pistoli. Na strach z odhalení si nevzpomíná: „Nejhorší bylo, když mě jednou kvůli utajení navlíkli do černejch štruksovejch kraťasů. Bílý podkolenky, který mi nutili, jsem odmítnul, ale měl jsem bílý ponožky. Byl jsem blonďák, vyšňořenej jak z hitlerjugend. A chlap, se kterým jsem se měl setkat, vypadal jako skopčák! Klobouk s krempou, pumpky, bundičku, botky s mašličkou … lidi si museli myslet, že se potkali dva náckové.“

Skauti v antikomunistickém odboji

Československý Junák zažil ve čtyřicátých letech dvojí likvidaci: poprvé roku 1940, kdy jej zakázali nacisté, podruhé mezi roky 1948 a 1950, kdy totéž zopakovali komunisté. Ani v jedné totalitě ale čeští skauti nezmlkli úplně. Dokumenty StB zpřístupněné po roce 1989 dokazují, že proti komunistickému režimu se postavily stovky českých skautů a skautek.

Skautskou organizaci v Československu sledovaly bezpečnostní orgány už od roku 1945. Před komunistickým pučem v roce 1948 byli příslušníci československých bezpečnostních složek, které přímo ovlivňovala KSČ, vybídnuti, aby Junáka trvale sledovali jako „nepřátelskou“ organizaci. Skauti už od roku 1945 vzdorovali snahám politických sil usilujících o začlenění Junáka do jednotné tělovýchovné organizace, která měla vzniknout, nebo do Svazu československé mládeže (SČM), který byl snadno kontrolovatelný. Požadavky kladené na Junáka byly nejprve zcela nepřijatelné: konec samostatné výchovy mládeže, zrušení křesťanských skautských oddílů, rezignace na členství v mezinárodních skautských orgánech. Když se tyto požadavky, mimo jiné po nátlaku nelevicových politiků, zmírnily, Junák se kolektivním členem SČM stal. Po únorovém puči se však „totalitní“ nátlak SČM na skauty obnovil.

Přesto se v letech 1945 až 1948 nepodařilo státně- bezpečnostním složkám Junáka účinně infiltrovat. Pouze malá část skautů zapojených do protinacistického odboje se stala po roce 1945 spolupracovníky československých bezpečnostních či zpravodajských služeb. Příkladem může být skaut Čestmír Podzemný, příslušník skautské odbojové skupiny ze Vsetínska, která na konci války spolupracovala s partyzánskou „Brigádou Jana Žižky“ vedenou majorem sovětské tajné služby NKVD Murzinem. Podzemný pravděpodobně pracoval pro sovětskou rozvědku i po roce 1945 a v ČSR to dotáhl až na náčelníka I. správy SNB. Přičítá se mu mj. likvidace ilegální skautské skupiny, která pod vedením Miroslava Stodůlky organizovala počátkem padesátých let sabotáže na severu Moravy.

Po únoru 1948 komunisté sami váhali, zda Junáka okamžitě zakázat, nebo se jej postupně pokusit přeměnit v organizaci pionýrského typu. Skautská mládež se však stále více solidarizovala s odpůrci komunistického převratu. Mezi mladými skauty se těšili velké autoritě představitelé demokratických stran a institucí, prezident Beneš, domácí i zahraniční odbojáři. V rámci ještě legálně existujících skautských oddílů a středisek vzniká téměř po celé republice řada ilegálních skupin vedených převážně mladšími vůdci, nebo i bez vedoucích. Hledají napojení na odbojové skupiny řízené vojáky či civilisty. Hledá se spojení na vznikající zahraniční odboj a zpravodajské centrály.

Jednou z prvních ilegálních protikomunistických organizací vzniklých již roku 1947 byla Obrana republiky založená odbojářem Ctiradem Váňou. Její základ v Praze tvořili členové 20. oddílu vodních skautů, příslušníci 2. oddílu a skupina národně socialistické mládeže. Od jara roku 1948 se rozvíjí činnost klatovských skautů, která později přechází v kurýrní a zpravodajskou spolupráci s armádní rozvědkou USA.

Státní bezpečnost po zjištění, že se mezi skauty formuje protikomunistický odboj, reagovala rychle. Po postupném proniknutí do ilegálních skautských struktur zinscenovala StB v roce 1952 soudní procesy s tzv. ilegálním centrem Junáka. Do jeho čela postavila dr. Karla Průchu. Jinou význačnou skupinu skautů vedl dr. Pavel Křivský, který se po únoru 1948 stal vedoucím „Junácké brigády Šumava“, která v prostoru Prášil připravovala a organizovala asi dvacítku táborů, jejichž účastníci se pod záminkou lesních brigád a sběru lesních plodů směli pohybovat v prostoru čs. státních hranic. Organizovali tak přechody ohrožených osob do exilu. S jejích pomocí se jich uskutečnilo přes dvě stě.

S využitím Sborníku č. 4 připraveného dokumentační skupinou Skautského oddílu Velena Fanderlika

Po skončení války se Karel Plocek stal členem obnoveného Junáka. U strýce se vyučil hokynářem a politicky se orientoval na sociální demokracii. Jako mnozí další skauti i on brzy pochopil, že osvobozené Československo se ocitlo v sovětské sféře vlivu a že demokracii hrozí zánik. Bylo třeba se připravit na možný nástup další totality. V roce 1947 se napojil na ilegální skautské hnutí. Po únoru 1948 pomáhal s organizováním odchodů do emigrace. „Přímo jsem nepřeváděl, ale dvě cesty – na Sušicko a na Valdicko byly na mne napojené.“ Všechny své spolupracovníky z konspiračních důvodů tehdy neznal, ale jedním z vůdců skupiny se stal důstojník CIC Emanuel Rendl, starší bratr jedné z Plockových skautských „sester“.

Z jeho pověření sestavil Karel Plocek patnáctičlennou skautskou skupinu určenou k převádění ohrožených osob a shánění zbraní. V roce 1950 ovšem narukoval. Z hokynáře a účetního, ale také člena branné parakomise pražského Sokola se měl stát elitní voják parašutista. I když šlo o armádu podřízenou sovětským poradcům, tvrdý výcvik se Karlu Plockovi líbil – viděl v něm něco podobného, jako byla příprava jeho oblíbených britských speciálních jednotek. Při jednom z tréninkových seskoků byl ale vážně raněn. S vnitřním krvácením skončil v nemocnici. Jeho vlastní smůla přinesla štěstí kamarádům z ilegality, které měl čas upozornit na nebezpečí. Vedení skupiny odhalili v době, kdy byl ještě v pražské Vinohradské nemocnici. Dozvěděl se, že ho StB sleduje i v nemocničním pokoji. Podařilo se mu utéci přímo z nemocničního lůžka. „Doktor mne při vizitě upozornil, že pacienti na mém pokoji jsou příslušníci StB. Na jeho pokyn jsem měl předstírat záchvat, aby mne mohl nechat odvézt z pokoje. Pustil jsem se do toho tak opravdově, že jeden z estébáků mne nakonec sám pomáhal naložit na nosítka!“ Útěk, organizovaný spřízněným lékařem a zdravotní sestrou, která byla sama skautka, se podařil. I když jen dočasně. „Utekl jsem ve čtvrtek 22. listopadu 1951, ale v sobotu mě dopadli.“ Ještě předtím ovšem stačil varovat své ilegální spolupracovníky, o kterých StB do té doby nevěděla.

Stále ještě vážně nemocného ho odvezli do Bartolomějské. „Byl jsem si vědom toho, že můžu každej den zkapat. V prvním týdnu výslechů se mi udělalo zle. Na cele na nás dozíral dvoumetrovej bachař, říkali mu Slon Bubi. Na jeho příkaz mě odnesli do podzemí, kde úřadoval lékař Státní bezpečnosti, major Petrov. Řval na mě, že simuluju. Pak mě prohlédl, zbledl a sám mi pomohl do košile. A slon Bubi mě pak musel osobně odnést zpátky do cely. Pak dokonce hlídal, aby vedle v celách byli zticha, že jsem nemocnej!“ Den nato už byl Karel Plocek v nemocnici ve Střešovicích, kde mu odoperovali slezinu. Chatrné zdraví ale nebránilo tomu, aby ho na jaře 1952 odsoudili.

Ještě před rozsudkem navštívil Karla Plocka úředně přidělený obhájce. „Vynadal mi, proč já, mladej kluk, místo  abych běhal za holkama, dělám takový kraviny. A upozornil mě, že mi prokurátorka navrhuje absolutní trest. Jen jsem krčil rameny, co jako má být; až na cele mi vysvětlili, že absolutní trest znamená špagát!“ Nakonec dostal „jen“ třináct let.

Ještě předtím, 19. ledna 1952, skončil v Praze proces s Emanuelem Rendlem a jeho druhy, s nimiž byl Karel Plocek spojen. Rudé právo je popsalo jako „bandu osmi amerických teroristů a špionů, které k nám vyslala špionážní agentura amerických imperialistů CIC“. Jana Hoška, Emanuela Rendla, Jaroslava Dvořáka, Josefa Lišku a Petra Čížka odsoudil státní soud k trestu smrti. 6. února byli všichni na Pankráci popraveni, což Karel Plocek v době svého soudního přelíčení nevěděl.

O tom, jestli i na něj čekal trest nejvyšší, od té doby mnohokrát uvažoval. Možná, že proces s ním nebyl tak pečlivě připraven jako v předchozích případech. „Když prokurátorka mluvila před soudem, chtěla se odvolat na důkazy, ale když otevřela příslušný desky, tak ty byly prázdný! Tam nebyl jedinej papír!“

I mezi vyšetřovateli StB byli podle Karla Plocka lidé, kteří s obviněnými cítili – a právě jeho jeden z nich vyšetřoval. Při výslechu půjčoval chatrně oblečenému a nemocnému vyslýchanému vlastní kabát. Jednou v něm dokonce zapomněl služební zbraň, kterou mu Plocek bez použití poslušně vrátil. „Při výslechu měl ke mně přednášku o tom, že StB lidi nebije. Zrovna když říkal, helejte dneska fyzicky trestat vyšetřovance, to je zakázaný, to se dělalo dřív, ozval se z vedlejší vyšetřovny úplně nelidskej řev. Opravdu je to zakázaný, ptám se. Co moh dělat? Rozhodil rukama a povídá: ´Prostě nejsme všichni stejný.´“

V roce 1968 Karel Plocek „svého“ vyšetřovatele vyhledal. Ukázalo se totiž, že stejný člověk vyšetřoval také sestru Emanuela Rendla, a také Plockova strýce. Na Státní bezpečnosti se přihlásil jako vězeň číslo 482 a chtěl mluvit s člověkem, který ho před sedmnácti lety vyslýchal. Ten nejdřív „nebyl k nalezení“, ale pak se oba, bývalý vězeň a jeho „referent“  mohli sejít v pasáži Koruna. „Řekl, že odešel ze služby už v létě v roce 1952. Prý na to neměl žaludek.“

Odkroutit devět let bylo náročné. Karla Plocka opakovaně trápily následky zranění z vojny, kvůli kterým střídal lágry s vězeňskými nemocnicemi. Nakonec ho propustili v květnu 1960 při amnestii pro politické vězně.

V roce 1965, už v pokročilejším věku, začal při zaměstnání studovat stavební průmyslovku. Po maturitě se hlásil na vysokou školu, ale StB jeho plány zmařila. Až do odchodu do penze pracoval ve stavebnictví. Rehabilitace se dočkal v roce 1990. „Žádnou hořkost kvůli létům stráveným v kriminále necítím – ale cítím ji kvůli lidem, kteří z vězení nevyšli živí.“ Celý život byl, jak říká, „klikař“. Vždyť i v pověstném „elku“, likvidačním táboře na Vykmanově, mohl získat něco, co se mu pak v civilu hodilo. „Pracovali tam jako vězňové faráři nejrůznějších církví. Přednášeli nám a učili nás. Nabyl jsem tam vědomosti, jaký bych na škole nikdy nezískal!“

Příběh pana Karla Plocka vychází z práce studentů Jakuba Němce a Rudolfa Dvořáka z Arcibiskupského gymnázia v Praze.





 

 

 

Petr Dudek

Schöneck je rájem pro děti i dospělé
Schöneck je rájem pro děti i dospělé

Přemýšlíte, kde prožít zimní dovolenou s dětmi? Máme pro vás báječný tip! Kousek za hranicemi najdete areál nevídaných rozměrů a hlavně s pestrou nabídkou možností zábavy.