Na lyže už druhý rok jezdím do Prahy, což je méně známé zimní středisko ve středních Čechách, a nemohu si stěžovat. Je to dokonale vybavené centrum zimních radovánek, najdete v něm tisíce kilometrů chodníků vhodných pro chůzi na sněžnicích, nordickou chůzi či skialpinismus (lokality Žižkov, Malá Strana), krásné trasy pro hřebenové túry, ke kterým vás provozovatelé dokonce motivují tím, že vyhlásí výluku tramvají, a tím zahltí taxislužbu. Po celé zemi je Praha proslulá též svou pravidelnou zimní rallye, která se od Valašské zimy liší tím, že start je otevřen i pro veřejnost, a je to podnik natolik populární, že se ho každoročně účastní absolutní většina obyvatel města. Díky laskavé spolupráci podniku Pražské služby je sněhová pokrývka jen mizivého procenta pražských komunikací poničena pluhováním či posypem, takže podmínky pro zimní autosport jsou zde skutečně ideální.
Zvláštní je, že Praha nemá zatím moc dobré jméno mezi příznivci sjezdového lyžování. Ano, je v ní málo kilometrů oficiálních sjezdovek, ale když si ráno vyjedete v přezkáčích a s lyžemi stosedmatřicítkou nahoru na Santošku, ulice U Nikolajky poslouží jako slušná červená sjezdovka a těch pár babiček s holemi, které na chodníku potkáte, se pohybuje tak pomalu, že je můžete brát jako slalomové tyče. To lze říci o většině ulic v kopcovitých částech města s výjimkou sjezdové trasy Vlašská – Na Tržišti, kde plynulost jízdy naruší jediný uklizený chodník v centru Prahy, pochopitelně před ambasádou USA.
Osobně však nejvíce preferuji skiareál Petřínské sady. Na to, že je umístěn přímo v centru města a je vybaven jednou z pouhých tří lanovek resortu Praha (další dvě jsou pro lyžování nevhodné: první je umístěna v hotelu Mövenpick, druhá sice vede na sjízdný vrch, ale její umístění uvnitř ZOO Praha přináší lyžařům nepříjemné riziko pádu do pavilonu velkých savců), není petřínský areál obvykle přelidněn a u lanovky nebývají fronty. Je to pozoruhodné, zvlášť přihlédnemeli k faktu, že skipas zde je zřejmě nejlevnější na světě (26 korun za 90 minut používání lanovky) a že jde o středisko, které nabízí sjezdařům velkou variabilitu tratí – od sjezdovky vhodné pro začátečníky v prostoru nad dětským hřištěm až po náročnější terény nalevo od restaurace Nebozízek (včetně oblíbeného skokánku pro snowboardisty: sochy Jana Nerudy) a dvě sofistikované slalomové tratě. Má oblíbená je až ve Strahovské zahradě, člověk kvůli ní sice musí od lanovky traverzovat až k Pražskému hradu, ale trasa vede mezi čerstvě vysázenými stromky. Ty jsou ještě natolik ohebné, že bez problémů nahradí kloubové slalomové tyče a umožní slalomáři dokonale řezat oblouk. Tato trať má výhodu i v tom, že končí přímo v areálu nemocnice pod Petřínem, což ocení zvlášť méně zkušení lyžaři.
Díky celonočnímu osvětlení petřínského vrchu lze noční lyžování protáhnout až do ranních hodin s tím, že lanovku, končící v půl dvanácté, prostě nahradíte noční tramvají číslo 57. A připočteme-li množství podniků s občerstvením a benevolenci provozovatelů, s níž tolerují všechny typy sjezdových prostředků (vedle lyží, snowboardů, saní, bobů a igelitových pytlů to o uplynulém víkendu byly i kánoe a kajaky), je skutečně překvapivé, že jsou obyvatelé Prahy tak často ochotni marnit čas a prostředky cestami do stovky kilometrů vzdálených lyžařských center. Když mají něco tak parádního před prahem.
