„Dělali jsme si lyže sami,“ vzpomíná dnes osmašedesátiletý skokan. „Když jsem začínal se skákáním, tak jsme navíc měli lyže ještě dřevěné. Připravovali jsme si je celé léto,“ usmívá se.
Lyže vybrousil a skluznici napustil. Pak začal lakovat. „Dali jsme vatu do silonky, aby nepouštěla chlupy, a nanášeli jsme lak na skluznici. Aby na tom byla glazura jako na leštěném nábytku.“ Zatímco dnes má skokanská reprezentace k dispozici servismany, kteří lyže připravují podle počasí, typu sněhu i nájezdové stopy, v Raškově éře musel vše zvládnout skokan sám.
„Dneska je to věda, alchymie a je to dobře. Vývoj jde dopředu,“ říká rodák z Frenštátu pod Radhoštěm. „My jsme na lyže mazali před závody normální běžecký vosk,“ vykládá. A mezi koly musel skokan přemazat. „Protože se na skluznici chytaly nečistoty, jehličí a podobně,“ povídá Raška.
Koncem 50. a začátkem 60. let byla mezi skokany sháňka hlavně po prvorepublikových voscích. „Mazali jsme vosky, které byly dvacet let staré, s tím jsme měli velmi dobré zkušenosti. Největší problémy byly, když nemrzlo a závodilo se ,na vodě‘.“
To vše v době, kdy na tom, zda lyže nelepí, záleželo mnohem více než dnes. Při nájezdu i při doskoku. „Lítali jsme také mnohem výš než skokani v současnosti. Dopad byl pořádná rána, jako když spadnete z patra,“ popisuje Raška.
„Taky jsme měli mnohem těžší lyže. Dneska váží skočky o polovinu míň,“ říká legendární skokan. Za jeho časů se také objevila přechodná novinka - kovové lyže. „Ale bylo z toho dost ošklivých úrazů, tak se od nich upustilo.“
