Výměna vedení může KDU-ČSL stejně tak postavit na nohy jako ji dorazit
To se opravdu hned tak nevidí, aby sjezd konzervativní tradicionalistické strany prakticky kompletně vyměnil její vedení. V sedmičlenném předsednictvu představuje kontinuitu s minulým obdobím pouze „řadový“ místopředseda Pavel Svoboda, vzdělaný právník, bývalý diplomat a ministr, avšak politicky nevýrazná persona. Veterinárnímu lékaři Pavlu Bělobrádkovi, šéfovi strany s jednadevadesátiletou tradicí, je přitom jen třiatřicet let a jako krajský tajemník KDU-ČSL Pardubického kraje se politikou „živí“ teprve druhým rokem.
„Udělali jsme už podruhé skok do neznáma, poprvé s Jiřím Čunkem, a víte, jak to dopadlo,“ svěřovali se na sjezdu ti lidovci, kteří už něco pamatují. Zároveň ale dodávali, že nic než riskovat jim nezbývá. „Jinak bychom tu jednoho dne už prostě nebyli a ani si toho třeba nevšimli, poněvadž stále bychom měli vlasy a vousy. Ty ale, jak známo, rostou ještě i po smrti,“ vyjádřil se známý křesťanský demokrat, kdysi též adept na předsednické křeslo.
Opakem „skoku do neznáma“ by bývalo bylo zvolení zastupující místopředsedkyně Michaely Šojdrové do čela strany. Byla to ona, jež jarním volebním fiaskem psychicky a finančně zdecimovanou stranu udržela pohromadě a oddělila ji od afér spojených s expředsedou Cyrilem Svobodou, exnáměstkem ministra obrany Kopřivou a exposlancem Ambrozkem. Osobním nasazením Šojdrové a jejího týmu utržila KDU-ČSL v říjnových komunálních volbách jen menší ztráty a v senátních dokonce uspěla, takže má opět svůj vlastní klub a Petra Pitharta ve funkci místopředsedy Senátu. Navzdory tomu však Šojdrová získala na sjezdu jen 84 ze 425 platných hlasů, zatímco Pavel Bělobrádek jich shrábl 280!
Spontánní volby Po Bělobrádkově triumfu instalovali pak delegáti do dalších vedoucích funkcí převážně jen „nové tváře“. Činili tak spontánně, neboť tentokrát neexistovaly předběžné zákulisní dohody mezi krajskými delegacemi. Kdyby existovaly, například do prvního kola volby prvního místopředsedy by nenastoupilo sedm kandidátů, kteří pak získali od 171 do 11 hlasů, ale kandidovali by jen dva tři, za nimiž by byly sešikovány předem dohodnuté kohorty volitelů. Obdobně velký rozptyl odevzdaných hlasů byl i ve volbách dalších funkcionářů, takže na tomto sjezdu hlasovali delegáti opravdu hlavně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. „Svátek demokracie“ to však byl jen na první pohled. Přijdou totiž dny všední a může se ukázat, že spontánně navolené Bělobrádkovo vedení je do té míry nesourodé a nezralé, že nedokáže pevně stranu vést jednoznačně vytyčeným směrem. Politická nezkušenost „nových tváří“ s sebou navíc přináší i riziko příliš novátorských nápadů, zbrklých kroků, improvizací a pak zase jejich korekcí, což by členstvo KDU-ČSL znejistilo a její podobenku ještě více rozostřilo.
Zmodernizovat, ale „na míru“ Naštěstí takhle pesimistické vyústění žďárský sjezd nutně mít nemusí. I Josefu Luxovi bylo teprve čtyřiatřicet, když v září 1990 rovněž ve Žďáru převzal vedení bartončíkovskou aférou zdecimované strany lidové, již začal posléze měnit v křesťanskou demokracii. Bělobrádek má za určitých podmínek šanci tento proces dokončit. Především by musel rychle „zprovoznit“ její vedení a stranu zmodernizovat. V praxi to znamená, že KDU-ČSL nebude stranou katolickou, ale „jen“ univerzalistickou svými hodnotovými kořeny v křesťanství. Že tudíž nebude stranou pro všechny lidi, kteří potřebují pomoci, jak o tom sní někteří lidovci, ale jen pro určitý segment voličů, jimž bude blízká svým sociálním cítěním a solidarismem. Tento segment je ale třeba nejprve přesně vytipovat, poněvadž například prorodinná politika, boj proti hazardu či skepse k vládním škrtům jsou podstatnými tématy i jiných stran, a tomuto segmentu „na míru“ zmodernizovat program strany včetně prostředků, jimiž bude prezentován. KDU-ČSL přitom musí počítat s ostrými polemikami jak se současnými vládními stranami, tak s ČSSD, v nichž by se musela na rozdíl od minulosti předvést jako fundovaná a kompetentní strana. Dost vlastních odborníků nemá, takže by nové vedení muselo získat pro spolupráci vedle národohospodáře profesora Mlčocha i další veličiny jiných specializací. Aktuální problém KDU-ČSL přitom vězí v tom, že jejím hlavním „bojištěm“ je nyní jen Senát, odkud se ale kompetentnost předvádí veřejnosti dost obtížně.
Suma sumárum, Bělobrádka a jeho lidi čeká moc práce, a navíc budou potřebovat notnou dávku štěstí, aby KDU-ČSL pozvedli. Jistou nadějí pro ně může být rozklad v Nečasově koalici a hlavně pak prudký pokles důvěryhodnosti Věcí veřejných. Rozloží-li se VV a přestanou být „jazýčkem na vahách“, mohla by jím po příštích volbách třeba opět být KDU-ČSL.
***
Politická nezkušenost „nových tváří“ s sebou navíc přináší i riziko příliš novátorských nápadů, zbrklých kroků, improvizací a pak zase jejich korekcí, což by členstvo KDU-ČSL znejistilo a její podobenku ještě více rozostřilo
O autorovi| PETR NOVÁČEK, komentátor ČRo 1-Radiožurnálu e-mail: pnovacek@cro.cz
