Polovinu svých učitelů Geoffrey Canada vyhodil po prvním roce.
Prohlašuje: „Pokud nedokážete žáky naučit, najděte si jinou práci.“ Dnes má první úspěchy a věří, že jeho recepty lze přenést kamkoli.
Letos na jaře harvardský ekonom Roland Fryer zkoumal jednu školu v newyorské černošské čtvrti Harlem. Když v dubnu uzavřel výsledky a posílal je e-mailem, připsal k nim: „Tahle studie změnila můj život. Od této chvíle už mě nezajímají dílčí reformy.“
Fryer není zrovna malé jméno. Časopis Economist ho loni zařadil mezi osm největších talentů nové generace a newyorská radnice si ho najala jako poradce pro zvýšení vzdělanosti chudých dětí. Dvaatřicetiletý černošský ekonom například prosadil, aby se na 40 školách pokusně vyplácela čtvrťákům a sedmákům za úspěch ve srovnávacích testech odměna až 500 dolarů. „A teď má možná pocit, že vidí zázrak: studenty, kterým se neplatí nic, a přesto se učí,“ napsal zlomyslně jeden z jeho akademických oponentů.
Adresátem Fryerova e-mailu byl David Brooks, konzervativní sloupkař z New York Times. I jeho studie nadchla a v květnu o ní napsal komentář Harlemský zázrak. Nové škole se podařilo - přinejmenším v matematických testech - smazat rozdíl mezi jejími černými žáky z chudinských rodin a jejich bílými vrstevníky ze škol pro newyorskou střední třídu.
Škola, o které je řeč, se jmenuje Akademie příslibu (Promise Academy). Založil ji v roce 2004 aktivista Geoffrey Canada jako vrchol velkého projektu na povznesení Harlemu. Přeloženo do českých poměrů: je to zhruba takové, jako kdyby v českých testech Scio uspěla neznámá škola z mosteckého Chanova. Promise Academy má podle všeho měřitelnou „přidanou hodnotu“ - dokáže pracovat nejen s chytrými dětmi chytrých rodičů. I v Česku existuje škola v podobné výchozí situaci, v jaké byl Canada. Tak daleko jako Harlemští ale jít nechce.
Když vládla pěst a pálka Geoffrey Canada měl v půlce 90. let vážné pochyby o dalším smyslu své práce. Jedna mecenáška ho tehdy pozvala na ranč v Tennessee spolu s dvacítkou dalších lidí pracujících s chudými černošskými dětmi. Jejich zkušenosti byly až depresivně podobné Canadovým: pokud vůbec měli měřitelné výsledky, podařilo se jim pomoci pár desítkám talentů. Podle jeho slov už ho unavovaly příběhy o výjimkách z ghetta, které „uspěly navzdory okolnostem“. Tedy o dětech, jako býval on sám.
Vyrůstal bez otce v nebezpečné čtvrti Bronx (jeho vzpomínky na tu dobu vyšly česky jako Pěst - pálka - nůž - pistole). Díky své píli a kvótám pro menšiny získal stipendium a nakonec i pedagogický diplom z Harvardu. V roce 1990 začal řídit harlemskou neziskovku s malým rozpočtem, která měla pomáhat školákům z chudých rodin. „Čtvrť byla tehdy tak nebezpečná, že mu šlo hlavně o to, aby děti vůbec nějak přežily,“ napsal o tomto období jeho obdivovatel, šéf víkendové přílohy New York Times Paul Tough (Canada vedl i kurzy taekwonda, má mistrovský černý pásek).
Lektor vzdělávací organizace Kritické myšlení Ondřej Hausenblas se tehdy jel na harlemské vzdělávání podívat: „Taxikář mě odmítl zavézt až ke škole. Poslední tři bloky jsem šel pěšky a tvářil se jako odečítač plynu. U vchodu asi patnáct školníků s obušky šacovalo žáky kvůli nožům a pistolím. Škola vyučovala jako základní směry třeba tanec nebo počítače.“
Díky ekonomické prosperitě - a také díky tažení newyorského starosty Giulianiho proti pouličním gangům a prodavačům drog - se v půlce dekády Harlem zklidnil. A Geoffreymu Canadovi se uvolnily ruce: jedna nadace mu nabídla peníze „jen tak“. Bude mu hradit živobytí a provozní náklady, aby měl klid na zpracování „byznys plánu“ pro svou neziskovku. Nosil ho v hlavě už na té farmě v Tennessee: plán na Harlemskou dětskou zónu (Harlem Children’s Zone), která by zahrnovala kurzy péče o novorozeňata, školku, dosavadní programy pro volný čas a doučování… a nakonec i vlastní školu. Vše v kvalitě, jakou si může dovolit bílá střední třída.
Zóna oficiálně vznikla v roce 2001. Canada do její správní rady přitáhl finančníka Stanleyho Druckenmillera (poznali se na vysoké škole), který zaplatil třetinu nákladů a sehnal další sponzory. Tři roky poté otevřeli Promise Academy a ve veřejné loterii vybrali první žáky. Když sem přestupovali černošští šesťáci ze státní školy, ve srovnávacích testech z matematiky a z angličtiny skončili na 39. percentilu. To znamená, že byli podprůměrní; nechali za sebou jen 39 % newyorských vrstevníků. Titíž žáci se ale v osmé třídě vypracovali v matematice na neuvěřitelný 74. percentil (tj. byli lepší než tři čtvrtiny všech testovaných, čehož jinak obvykle dosahují běloši) a v angličtině do lepší půlky, porazili 53 % testovaných.
To už není pár desítek talentů - škola je stavěná pro 1300 dětí. Prezident Obama je z Harlemské dětské zóny tak nadšen, že ji slíbil napodobit v dvaceti dalších městech. V rozpočtu na příští rok vyčlenil 10 milionů dolarů na první návrhy.
Pět pochyb o zázračném zjevení „Máme odlišné některé hodiny, třeba hudební výchovu nebo tělocvik, ale není to klíčové,“ říká v telefonickém rozhovoru mluvčí Harlemské dětské zóny Marty Lipp. „Hlavní je delší školní den a delší školní rok.“ Začíná se v osm ráno a končí ve čtyři odpoledne (to je zhruba o pětinu déle než na newyorské státní škole). „Na to navazují kroužky fotografování, žurnalistiky nebo tance, až do šesti. Slabší žáci se někdy učí i v sobotu,“ říká Lipp. Třídy jsou malé, do 18 žáků. Školní rok trvá 210 dní, až do července, místo obvyklých 180.
Průměrný žák Promise Academy stráví ve škole o polovinu více času než jeho newyorský vrstevník. Podprůměrný žák dvakrát víc času. Canada říká, že jinak to nejde: „Naše děti jsou při nástupu o dva roky nebo více pozadu. Můžu změnit všechno kolem - školní zařízení, učitele nebo třeba celou komunitu -, ale pořád by jim chyběly ty dva roky. Musejí je dohnat.“
Jde o tzv. charter school, veřejnou školu se soukromým zřizovatelem. Nesmí vybírat školné, místo přijímaček losuje, ale není tak svázána předpisy jako státní školy: může mít vlastní osnovy, stanovuje si platy a učitelé nejsou chráněni odbory. Canada se dle toho chová: po prvním školním roce 2004/2005 vyměnil polovinu učitelů. O rok později třetinu. Další rok už se škola stabilizovala, vyhodil jen každého sedmého pedagoga. „Kdo neumí děti naučit látku, měl by si hledat jinou práci,“ vysvětlil. Skeptici z pedagogických škol a odborů mají vůči „harlemskému zázraku“ pět pochyb.
1. Nevybírá si jen děti s nejlepšími předpoklady? U jiných takových škol přihlašují do loterií své děti spíš ambiciózní, motivovaní rodiče. Ale Canada si zakládá na tom, že do svých programů doslova dostrká všechny.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Jeho lidé obcházejí byt po bytu každý činžák v „Zóně“, zastavují mladé matky v samoobsluze, ve veřejné prádelně nebo na ulici. „Ty nejlaxnější prostě uplácíme,“ přiznává Canada (na konci kurzu novorozenecké péče lze třeba dostat dárkový poukaz za 50 dolarů). Do některého z programů dnes proto patří 8200 dětí - od kojenců po osmnáctileté - z 11 300 v centrálním Harlemu.
2. Nedokázal by to za takové peníze každý? Canada má dnes rozpočet 70 milionů dolarů, „byznys plán“ dávno překročil (pro srovnání: v roce 1990 měl tři miliony). Jenže to právě každý neumí. V roce 2000 Heinzova nadace předčasně odpískala sociální program pro Pittsburgh za 59 milionů; měl slabé či neměřitelné výsledky.
3. Nepřeceňuje se jeden druh testů? Jeden kritik z pedagogické školy namítl, že když psali titíž žáci loni jinou srovnávací zkoušku (Iowský test základních dovedností), kterou tolik netrénovali, už se bílým vrstevníkům nevyrovnali. Pořád ale byli lepší než okolní státní školy.
4. Nejsou důležitější programy kolem školy? „Zóna“ se snaží vytvořit podmínky, jaké mají středostavovské děti. V předporodních kurzech proto černí otcové mluví na dítě v matčině děloze a pouštějí mu Mozarta; ve školce mají i francouzštinu; Promise Academy nabízí zubní péči a zdravé snídaně (lívanečky jen bez sirupu); v „Zóně“ se stavějí hřiště a na ulici jsou bezpečnostní hlídky. Jenže tyhle projekty tu už byly; průlom přinesla až škola. To potvrdila i studie ekonoma Fryera, zmíněná v úvodu: děti v jiných programech „Zóny“, které v loterii školních míst nevyhrály, se nezlepšily tak rapidně.
5. Nepřehání to s testováním? V Promise Academy se na ně připravují ráno, v poledne i večer. „Standardizované testy jsou nejhorší část amerického školství,“ napsal do New York Times po obdivných článcích čtenář McCarthy z Washingtonu. „Víte, kdo je v nich nejlepší? Ti sociopati s titulem MBA, kteří pak svou chamtivostí zruinovali ekonomiku! Rozvíjejte v dětech jejich zájmy a veďte je k volbě povolání, ne k lepšímu skóre.“ Takovou přípravu ale dělají i jiné školy; přidaná hodnota Promise Academy musí být ještě v něčem jiném.
Pro pochopení ani není třeba jezdit do Harlemu. Možná stačí do Babic u Prahy. V kampusu se už neuliješ Luxusní osmileté gymnázium Open Gate, založené nadací miliardáře Petra Kellnera a jeho ženy, nemá na první pohled s Canadovým projektem společného nic. Vybírá roční školné 470 tisíc korun a dělají se tu přijímací zkoušky, složené z testů inteligence i studijních předpokladů a pohovoru. Je to jediná česká škola, kde se kvůli zahlazení společenských rozdílů nosí uniformy, a jediná boarding school (přes týden bydlí žáci se svými učiteli v kampusu). Třetina učitelů jsou cizinci, porady se vedou v angličtině.
Ale manželé Kellnerovi ji plánovali i jako instituci, která bude schopna srovnávat sociální rozdíly: za 90 procent žáků hradí školné zčásti nebo plně nadace (dvacet studentů přišlo z dětských domovů nebo pěstounské péče, asi čtyřicet vychovávají osamělé matky). Open Gate nemá na rozdíl od amerických škol data ze srovnávacích testů, jimiž by zachytila vzestup studentů. Nicméně z prvních 21 maturantů se na zvolenou vysokou školu dostal každý, z toho polovina do ciziny.
„Kdyby dřív řekli rodičům v Klatovech, Bělotíně nebo Moravských Prusech, že chtějí do Manchesteru, protože je tam šestá nejlepší katedra politologie na světě, asi by slyšeli - to ses zbláznil. Ale tady je ujišťovali jejich učitelé - samozřejmě, máš na to,“ říká zástupce ředitele Petr Chára.
Také v kampusu v Babicích návštěvníky napadá: kdyby měl takový rozpočet každý… Škola hospodaří s téměř 72 miliony korun ročně (devět milionů je státní příspěvek, zbytek je od nadace a ze školného), v kampusu má profesionálně vybavené divadlo, svůj vlastní zdroj pitné vody, celý areál je pokrytý signálem bezdrátového internetu. Když Petr Chára ukazoval areál své známé, plzeňské učitelce, slyšel typický povzdech: „A zaslouží si to ty děti? My nemůžeme dostat ani zrcadlo, a tady jsou čtyři kvůli kurzům břišních tanců.“ Prostředí je skutečně klíč - ale v jiném smyslu.
Petr Chára dřív učil na gymnáziu na pražském sídlišti Jižní Město. „Tamní děti rozhodně nebyly hloupější. Ale ve dvě hodiny odešly ze školy a do šesti se potloukaly po sídlišti, než přišli rodiče z práce,“ vzpomíná. „Tady studentovi skončí výuka, jde sto metrů areálem na kolej a cestou vidí, jak si jeho učitel sám trénuje na tartanu. A jeho třeba taky baví sport, takže se zeptá - můžu se přidat?“ Celodenní kampus posiluje pozitivní atmosféru, která oceňuje snažení a ztěžuje lenošení. A také oslabuje vliv rodiny, podobně jako to dělá celodenní pobyt v programech Canadovy „Zóny“.
„Pro svobodomyslného a aktivního rodiče to může být problém,“ připouští Petr Chára. „Pokud chce dětem vytvářet podnětné prostředí doma, pak si asi těžko umí představit, že by odešly už po páté třídě do kampusu.“ Open Gate se od září otevře i pro denní, dojíždějící studenty, včetně prvního žáka přímo z Babic (budou platit poloviční školné, 230 tisíc). „Někteří si třeba zajdou na vycházku z kampusu k němu domů. Upřímně řečeno, u zvlášť ambiciózních žáků potřebujeme, aby občas trochu vypnuli,“ přiznává. „Život není jen studium, práce a úspěch.“ Když je to tak hezky jednoduché, šlo by Canadových postupů využít i v Česku? V tuzemsku se otázka po „přidané hodnotě“ vyučování obvykle neklade. „Na které škole žáci vykazují nejvýraznější posuny, nevím. Ale i kdybych věděl, neřekl bych vám to, protože tyto informace patří školám, které si za ně platí,“ říká Ondřej Šteffl, zakladatel testovací agentury Scio, která má dnes větší databázi informací než stát (testy provádí už dvanáct let a za tu dobu jimi prošlo odhadem 1,5 milionu žáků). „Stát teď zavádí státní maturity, snad aby se něco dělo. Ale přitom nevyhodnocuje informace, které už nasbíral: o posunech v kvalitě výuky na středních školách neví nic.“ Česko má přitom výhodu: nemá rozsáhlé chudinské čtvrti, je tu nižší kriminalita a lepší státní školy. Služby, pro které Harlemská dětská zóna shání filantropy, v Česku hradí stát. „V Americe tvoří menšiny 25 % populace, u nás řešíme problém převážně romských dětí, které tvoří 1-2 % populace,“ upozorňuje analytička Jana Straková, která se v nevládním Institutu pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA) zaměřuje na nerovnosti ve vzdělávání. Z dosavadních amerických škol, které se rozhodly vytáhnout děti ze dna, nijak nadšena nebyla: „Jejich polovojenský režim mi připadal až odpudivý. Vjedné nosily děti školní modrá trička, a pokud porušily disciplinární pravidlo, musely se převléct do oranžového - seděly pak v první řadě, o přestávce nesměly s nikým mluvit,“ vzpomíná. „Kladla jsem si otázku, jestli je to opravdu jediná efektivní cesta.“
Američtí reportéři ale o Promise Academy píší jako o prostředí, kde se buduje sebeúcta. Konzervativní sloupkař David Brooks ocenil zvlášť jeden detail: „Kladou až pedantský důraz na chování vůči druhým. Učí studenty, jak se dívat na osobu, s níž mluví, jak potřásat rukou.“ Jiné dítě to má osvojené z domova, proto je v dospívání úspěšnější; děti z chudých, rozpadlých rodin to tedy naučí škola. Jana Straková o harlemském projektu pouze četla a důraz na společenské chování ji zaujal. Proto opatrně říká: „Zdá se, že si nějakým nepovrchním způsobem kladou otázku, co činí lidi v životě úspěšnými.“
Zbývá navštívit školu, která se v Česku výchozími podmínkami i přístupem možná nejvíc blíží představám Geoffreyho Canady. Žádný jiný celostátně proslulý ústav, ale státní základka na pražském Smíchově, jednu stanici tramvají od metra Anděl.
Tady jsme na hranici možného Na chodbě ZŠ Grafická je běžná výzdoba z dětských kreseb. Jeden detail je však nápadný: jsou na nich výrazně tmavooké, černovlasé děti. Škola má 85 % žáků romských. Vzniklo to spontánním vývojem: jde o spádovou školu místní romské komunity.
„Co je úspěch?“ přemýšlí ředitelka Ivana Rosová, „Pokud dostaneme dítě bez hygienických návyků, chodí v první třídě s dudlíkem, ve slovní zásobě nemá synonyma třeba pro ,auto‘, není schopno se soustředit ani na deset minut, a po devítce se jde vyučit automechanikem… tak to je úspěch.“
Ministerskou inspekci škola nadchla. Je propojená s mateřskou školkou, patří k ní odpolední centrum pro volný čas (tři romské taneční soubory, keramické dílny a internetový klub) a hodně navštěvovaná poradna pro volbu povolání.
Škola má podle všeho dobrou atmosféru: žáci v posledním anonymním průzkumu uvedli, že si učitelů váží (81 %), mohou se projevit a mluvit (94 %), nebojí se říkat vlastní názor (71 %); nejméně jich souhlasilo s větou „ve třídě se k sobě chováme slušně“ (40 %). Zřejmě se léty podařilo překonávat tradiční nedůvěru romských rodičů: v průzkumech pouze požadují ještě víc školních jarmarků nebo vystoupení tanečních souborů. „Romové předem předpokládají, že jim všichni budou ubližovat a preventivně vyrážejí do útoku. Musejí se opakovaně přesvědčit, že děti jsou v dobrých rukou,“ říká ředitelka.
Z pohledu Geoffreyho Canady by to však bylo málo. Ze srovnávacích testů Scio vychází ZŠ Grafická velmi špatně, často s doporučením, aby žák pokračoval na učilišti. A tam také skončila polovina loňské deváté třídy (druhá polovina šla na obor s maturitou, na gymnázium nikdo).
„I tak počítáme s možností, že při prvním nezdaru odtamtud odejdou. Nebo že dívky otěhotní,“ říká ředitelka. Nedávno vytipovali hocha pro gymnázium a věnovali mu zvláštní péči s asistenty ze společnosti Člověk v tísni: „Jenže se v deváté třídě chytil party. I rodina nakonec chtěla, aby už raději nosil domů peníze. Tak je na učňáku.“
Teď o prázdninách se škola ocitla na rozcestí. Otevřela se před ní možnost jít „harlemskou“ cestou - vytáhnout děti z vlivu chudé rodiny po většinu dne. Její partneři z organizace Envi A navrhli požádat o grant na povinnou odpolední výuku. Nakonec odmítla. „Je to už podle mě za hranicí toho, co je realisticky možné,“ říká Ivana Rosová. „Nevěřím, že by to fungovalo. V dnešní společenské atmosféře, kdy rodiče reagují na zvýšené nároky učitelů tím, že dítě přeloží do lehčí školy, bychom jen ztratili žáky. V Praze mají dost jiných možností.“ A co nechudí?
Šéf magazínu New York Times Paul Tough, který o harlemském projektu napsal knihu Za každou cenu (Whatever It Takes), v něm vidí odpověď na spor, jestli je chudoba způsobená kulturně, nebo ekonomicky. Canada souhlasí s liberální levicí: Ano, je těžké se vyhrabat ze dna, když máte mizerně placenou, nekvalifikovanou práci a když dostupné státní školy nestojí za nic. Ale souhlasí i s konzervativní pravicí: Ano, investice musí přinášet měřitelné výsledky a k úspěchu jsou potřebné americké středostavovské hodnoty a kulturní návyky.
Ondřej Hausenblas k tomu poznamenává: „Škoda jen, že přednost ,vychovávání‘ před ,vzděláváním‘ se v Česku přiznává školám, které jsou pro zpustlé ubohé děti ze znevýhodněného prostředí. Pro děti z dobrých rodin platí něco jiného: ty mohou zůstat klidně stejně sobecké jako rodiče; jen když mají hodně znalostí.“
Průměrný žák Promise Academy stráví ve škole o polovinu více času než jeho newyorský vrstevník. Podprůměrný žák dvakrát víc času. Jinak to nejde, protože žáci jsou o dva roky pozadu. Co je úspěch? Pokud přijde dítě bez hygienických návyků, s dudlíkem chodí ještě v první třídě, neumí se soustředit ani deset minut, a po devítce se jde vyučit automechanikem… to je úspěch. Ivana Rosová ZŠ Grafická, Praha 5
Pro svobodomyslného, aktivního rodiče to může být problém. Pokud chce dětem vytvářet podnětné prostředí doma, pak si asi těžko umí představit, že by odešly už po páté třídě do kampusu. Petr Chára gymnázim Open Gate
Stát teď zavádí státní maturity, snad aby se něco dělo. Ale přitom nevyhodnocuje informace, které už nasbíral: o posunech v kvalitě výuky na středních školách neví nic. Ondřej Šteffl testovací agentura Scio
O autorovi| TOMÁŠ NĚMEČEK, Autor je redaktor Orientace. Na textu spolupracovali Hana Čápová a František Šulc.
