Centrálně řízená ekonomika vykazuje dramaticky větší tendenci k chybným rozhodnutím než ta tržní. Existuje jediný důvod, proč by tomu v oblasti školství mělo být jinak?
Na konci reformního úsilí by měla být převaha tržních prvků v našem školství
S projednáváním programu rodící se vlády a první zmínkou o zavedení takzvaného školného na vysokých školách se dle očekávání objevují tradiční námitky proti. Pocházejí ze všech koutů politického spektra a na ideologické rovině mají společného jen nepřítele. Neškodí proto se na tuto netriviální problematiku podívat v širších souvislostech.
Je zvláštní, že v oblasti školství i jindy aktivní apologeti trhu ustupují do pozadí a nutnost přímého vstupu soukromých peněz do této oblasti vnímají jako sice nutné, ale přece jen zlo. Školné nesmí být primárně zdrojem financí pro vysoké školy a musí plnit hlavně regulační funkci (V. Klaus), jeho diferenciace nesmí vést k úpadku momentálně nepopulárních oborů (M. Weiss) a v žádném případě nesmí znamenat omezení prostředků plynoucích do školství ze státní kasy (P. Matějů). Vše Lidové noviny letos 15. a 16. června.
Narovnat pokřivené poměry není jen tak Všichni výše jmenovaní si jistě spolu s níže podepsaným pamatují absurdní časy, kdy byl problém sehnat některé předměty denní potřeby, byť jejich kvalita byla více než pochybná. Všichni se také asi shodneme, že příčinou byl nefunkční model centrálního řízení ekonomiky, který v principu neumožňoval přesun informací ohledně struktury a množství vyráběného zboží od poptávajících k nabízejícím. Jakkoli akademicky to zní, je hlubokou pravdou, že v tržní ekonomice se tato informace přenáší v podobě ceny, za niž jsou jedni ochotni nakupovat a druzí produkovat.
Paradoxem moderní doby je všeobecná shoda na tom, že o množství a kvalitě vyráběných mobilních telefonů má rozhodovat trh, kdežto o tak zásadním a neskonale důležitějším statku, jakým je vzdělání, za sebe necháváme rozhodovat centrální instituce (třeba v podobě ministerstva školství). Není jednoznačně potvrzeným faktem, že centrálně řízená ekonomika vykazuje dramaticky větší tendenci k chybným rozhodnutím než ta tržní? Existuje jediný důvod, proč by tomu v oblasti školství mělo být jinak?
Současná diskuse o školném je teprve počátkem dlouhé cesty, na jejímž konci by mohlo být narovnání již doslova staletí pokřivovaných poměrů ve sféře vzdělávání. Přesto již zde na sebe naráží zřejmě skutečně nesmiřitelné argumenty. Autor tohoto textu pochází z poměrů, kde deset tisíc korun, strop plánovaného školného za semestr, nejsou vůbec malé peníze. Přesto trvá na tom, že jeho zavedení v této výši je pouze jakýmsi signálem o směru uvažovaného vývoje v budoucnosti, zásadní řešení problémů českého školství skutečně nepřinese. V tomto smyslu má mnoho společného s takzvanými poplatky ve zdravotnictví.
Budeme stále častěji poslouchat strašení z likvidace celé školské soustavy, ze statisíců negramotných dětí nemajetných rodičů. Přitom existuje - a to zejména v chudých zemích -bezpočet příkladů, kdy zavedení centrálně financovaného školství vedlo k prudkému propadu jeho kvality a úpadku vzdělanosti právě mezi nízkopříjmovými vrstvami společnosti.
Tradičním argumentem odpůrců školného jako zdroje příjmů (vysokých) škol je mnohdy tragická úroveň dnešního českého soukromého školství. Přitom právě toto evidentní plýtvání intelektuálním potenciálem je přímým důsledkem neexistence školného na veřejných vysokých školách. Proč? Představme si dvě školy poskytující navlas stejné vzdělání. Jedna to činí bez potřeby přímé platby, v druhé se musí platit školné. Kam se budou hlásit studenti a kam půjdou až ti, kteří se na tu přirozeně preferovanou nedostanou? Může být výsledný stav jiný, než je tomu doposud?
Další krásnou ilustrací absurdity uvažování je tzv. odložené školné, tedy platba až poté, co absolvent dosáhne jistého příjmu. Co student, který školu sice vystuduje, ale pak se z něj stane flink a povaleč, který o dobře placenou práci vlastní vinou nezavadí? Odpustíme mu školné, přičemž jeho pracovití, kariéru budující spolužáci si vše pokorně zaplatí? Nebo studentka, která se po promoci dobře provdá a místo placené práce bude vychovávat děti a královsky žít z peněz svého bohatého manžela - ta přece také nebude mít nadprůměrný příjem. Takže co s ní?
Takto bychom mohli v jednotlivostech pokračovat takřka donekonečna. Má-li mít jakékoliv konání v tomto směru smysl, je třeba se shodnout, zda na konci reformního úsilí má být konečná převaha tržních prvků v našem školství, tj. že si žáci, resp. jejich rodiče, budou sami rozhodovat, do jaké školy budou proudit jejich prostředky - a to z podstatné části přímo, nikoliv prostřednictvím centrálního přerozdělování, jako se tomu doposud děje. Stoupenci zavedení školného, nechtějí-li být za užitečné idioty, zase musejí trvat na tom, aby se současně snižoval objem prostředků proudících do školství z veřejných zdrojů, tedy z daní. Zavedení školného, stejně jako poplatky ve zdravotnictví, bez jednoznačně deklarované snahy jdoucí tímto směrem totiž ve finále spíš pomáhá konzervovat nevyhovující status quo.
O autorovi| LADISLAV TAJOVSKÝ, pedagog na VŠE v Praze e-mail: hyvrys@post.cz
