Nečasova příležitost přišla pozdě a nečekaně
Petr Nečas je živoucím důkazem ošidnosti pojmu nová tvář. Času a příležitostí na to, aby se ukázal, měl dost. Zároveň lze říci, že nesl spoluodpovědnost i za všechny neúspěchy ODS. Pohyboval se pod vrcholem dost dlouho na to, aby ho zkusil dobýt (jako Pavel Bém), anebo aby dal na vědomí, že jeho kariéra je oficiálně za zenitem (jako třeba Nečasovi blízký Martin Říman), dřív než mu to dají na vědomí jiní (jako Ivanu Langrovi).
A právě v tu chvíli Nečas nahradil Mirka Topolánka. Nelze dost dobře říci, že mu to spadlo do klína ani že štěstí přeje připraveným -ale je v tom od každého trochu. Nejprve vystupovala na povrch ta nahodilost. Nečas budil pochybnosti, zda má dostatečnou politickou představivost a agresivitu a zda mu neschází schopnost kultivování spojenců, na které se může spolehnout. Novináři, kteří dostali zadání popsat Nečasův „tým“, naráželi na neřešitelné problémy.
Víkendový kongres ODS se ale proměnil v Nečasův majstrštyk. I poté, co ustál volby (při nichž ho chtěli straničtí nepřátelé „zaříznout ještě cestou z volební místnosti“), musel být opatrný. Veřejně si nechtěl nikoho znepřátelit; lidem označovaným za jeho spojence se nedávaly velké šance. Nečas zvolený slušnou většinou, ale se svázanýma rukama - tak vypadal až do nedělního poledne pravděpodobný výsledek kongresu. Teprve po Vodrážkově debaklu Nečas konečně odložil opatrnost a veřejně řekl, jaké chce místopředsedy. A najednou bylo po jeho. A aby rozptýlil pochybnosti, že je příliš slušný pro své vlastní dobro, odstranil hned večer z týmu vyjednávajícího o vládě ještě teplou Vodrážkovu politickou mrtvolu.
To není žádná jiná, nová, Nečasova ODS - vždyť dva z čerstvých místopředsedů označil kdysi za nadějné už Mirek Topolánek. Ale posun v celkové rovnováze ambicí, kvalifikace, samostatnosti a zodpovědnosti je zřetelný.
