Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Skromné stvoření Strož

Česko

Dočte-li se recenzent, že ho autor knihy nazval „bezcharakterní kreaturou“, poněkud znejistí. Obává se, zda se jeho soud bude jevit dosti objektivním. S vědomím tohoto rizika tu napíšu, že Daniel Strož je rovněž kreatura, a k tomu dosti charakteristická.

Daniel Strož je jméno, které svého času mělo docela dobrý zvuk, tedy aspoň mezi těmi, kteří se zajímali o českou exilovou literaturu či literaturu vůbec. Patnáct let vydával v Mnichově tak říkajíc na koleni (pomáhala mu ale Nadace Charty 77) v ediční řadě Poezie mimo domov knihy exilových a doma zakázaných spisovatelů, především básníků. Vyšlo jich tam na sto padesát, mezi nimi i několik jeho knížek vlastních. Ty vzbuzovaly spíše rozpaky či ironii, ale to mu každý odpustil, neboť jeho zásluhy byly v něčem jiném než v jeho urputném veršotepectví.

Listopad 1989 přijal Strož pateticky, v jím vydavaném časopise Obrys (také záslužném) umístil na první stránku sebe, jak tiskne ruku Václavu Havlovi, k čemuž dodal vzrušenou panegyriku na listopadovou revoluci, jež byla tak trochu, ale co trochu, v nemalé míře(!) jeho zásluhou. Jenže pak se něco přihodilo. Ze Strože se v první polovině 90. let stal zuřivý bojovník proti tomu „polistopadovému hnusu“, proti tomu „úděsnému blbství, do kterého se země krátce po převratu začala propadat“, proti „návratu ke kapitalismu, a to ještě v jeho nejhnusnější formě, o které se mnozí domnívali, že už ani není možné vyzvednout ji z dějinného hrobu“. „Ujal se“ – jak říká – „s naprostou samozřejmostí nově potlačovaných autorů“, což spočívalo v tom, že vydal několik sešitků dosti legračních veršů těch nejprofláklejších režimistů.

Toto samaritánství, ve kterém mu nikdo nebránil – a nebránil ani těm ubožátkům –, dosud vydává za čin, kterému se může vyrovnat snad jen Husovo „neodvolám“ před koncilem. Plátky typu Naše pravda a Haló noviny začal plnit články, které svou zuřivou zapšklostí trumfly matadory, jako byl Jaroslav Kojzar slavné paměti. Stal se jedním z předních českých němcožroutů a ochránců národa před krvelačnými Sudeťáky, což mu samozřejmě nebránilo dál nosit německý pas. Na druhé straně, jen málokdo si Strožova odboje všímal, ba ho vůbec registroval, což si samozřejmě Strož vykládal tak, že měl být umlčen. Respektu se zato těšil u svých, v sekretariátu KSČM, kde se jim takový exot dobře hodil. V roce 2004 ho postavili na šesté místo kandidátky do Evropského parlamentu a Strož prošel. Pět let pak bojoval v kapitalistickém Bruselu za vizi a myšlenky, „které v Evropě ještě nedozrály“. (Třeba popravit Berndta Posselta a sterilizovat Sudeťáky, nutká mě to s jistou znalostí Strožových textů napsat...)

Z nějakých, možná sentimentálních důvodů jsem Strožovu polistopadovou cestu životem trochu sledoval a občas si lámal hlavu, co asi bylo příčinou takového vývoje. Dlouho jsem si myslel, že to bude nestrávený pocit nevděku, spočívající v tom, že se na Strože krátce po Listopadu jaksi zapomnělo, nebo on to tak aspoň vzal. Řád bílého lva dostali v roce 1990 Škvorečtí (Strož má vysvětlení, že za antikomunismus), a že tedy jde o jakýsi syndrom Antona Špelce ostrostřelce. Nyní, po přečtení knihy Dokázat se vzepřít, což je knižní „rozhovor“ Daniela Strože a Emila Hrušky, kterého Strož zaměstnával ve své bruselské kanceláři, si to již tak úplně nemyslím. Ten důvod bude ještě někde jinde.

Psychologická dialektika Rozhovor je to druhu sebeoslavného, provozovaný ze strany tazatele formou zdvořilostních, ba až jaksi rektálních úklon. Začíná, jak jinak, mládím, tím, jak byl málem vojenským pilotem, jenže se z něj „drala ven čím dál víc jakási touha po volném, neplánovaném životě, po tvůrčím psaní“. Praha tehdy poezií „přímo sálala“. Bylo to „hlavně zásluhou československého politického vedení, které, i když se zpožděním, tak, jak to u nás vždycky chodí, začalo kopírovat svobodomyslnější představy N. S. Chruščova“. Hned je čtenář ze všeho tak trochu jelen. Takže když chtěl Strož z armády odejít, vyhověli mu, snad díky tomu „tání“, což prý „nedokáže uvěřit žádný z českých podělanců, třesoucích se ještě teď hrůzou při vzpomínání na někdejší prý úděsnou totalitu“. Těžko říct, proč si myslí, že by mu to podělanci nevěřili... tak ho pustili, co taky s ním? Básníkem se ale ještě nestal, to přišlo až v dobách temného exilu. V něm poznal celou jeho bídu, dokonce občas spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa, která prý zůstane „smutným příkladem neopakovatelného politického chameleonství(?), sloužící výhradně k poškozování socialistického vývoje států východní Evropy“. To by si neměl člověk nechat líbit, tak aspoň dodatečně pomlouvá ty, se kterými se tam seznámil. S výjimkou Karla Kryla, ten se mu hodí, neb jest bezbranný.

Záhy je patrný základní rozpor: Strož žil dvacet let v emigraci, pro což nejspíš musel být nějaký důvod (zřejmě ne právě ideální poměry doma). Zároveň jeho současné publikum je právě to, které na „totalitu“ vzpomíná přinejmenším s nostalgií a poměry po listopadu ’89 považuje za horší než ty před ním. Strož ostatně také. Musí proto nějak vysvětlit, proč vůbec někam odešel nebo se hned nevrátil, když se režim, který jeho současní spojenci (KSČM) reprezentovali, tedy normalizace, etabloval. Samozřejmě to lze vysvětlit těžko, Strož tedy provádí jakousi divokou psychologickou dialektiku, podle níž ti, kteří byli proti režimu a polistopadový vývoj přivítali (třeba i s výhradami), byli vlastně zrádci, nevděčníci a hlupáci, kteří skočili kapitalismu na lep, to v lepším případě, v horším to byli prostě – jako autor recenze – „bezcharakterní kreatury“. Zatímco ti, kteří zůstali starému režimu věrní, případně navíc přišli o své pozice, stojí moralně výš, nezradili, a těch si tedy váží, k těm se hlásí. Čili něco jako: Meine Ehre heisst Treue.

Jak ale tedy vysvětlit, proč do toho kapitalistického Německa, pro které nemá dobrého slova, odešel? Samozřejmě že 21. srpna 1968 nejdřív bojoval u rozhlasu: „byl beze všeho ochoten za tuhle zemi chcípnout“. Naštěstí, „sovětští vojáci se při tom všem ještě hodně drželi zpět, stříleli hlavně do vzduchu, přes hlavy lidí...“ – to už zase říká Grebeníčkovi a spol. Jenomže pak přece jen „nasedli do auta a čtvrtého (!) dne okupace odjeli“. Strož ještě dodá, že hned za čárou se už řadily americké tanky. Rudá armáda tedy přišla zase včas, uklidňuje soudruhy... Nadutost upachtěnosti Strožovi se pak usadili v Bavorsku, i když to původně neměli v úmyslu: „Z předchozích cest jsme věděli, co kapitalistický systém obnáší: všechno je svrchu nablýskané, ale lidi tam bez skrupulí nechají dokonce umírat v bídě a hlady, když na to přijde.“ Klacky pod nohy jim navíc házeli zavilí Sudeťaci, kteří „v Bavorsku pronikli snad do všech klíčových postavení“, darebáci, trochu podobní Židům, nich wahr? Nicméně, přežili to a uchytili se, protože Strož nebyl jen tak někdo. Z Československa přijel jako expert na chladicí techniku, takže se stal brzy „hvězdou“, neboť „chlazení jako obor tehdy Němci ještě neznali, byli jsme daleko před nimi“. Pravděpodobně chladili v jámě a zmrzliny je naučil dělat až Strož. Ale neironizujme, protože tomu by Strož nerozuměl...

Je to právě totální nedostatek humoru, absence schopnosti na sebe pohlédnout jinak než jako na velepašu všech pašů, nulová, ba přímo záporná schopnost vtipu, která provází každou Strožovu upachtěnou větu. Čtenář nemusí být právě vyznavačem asketismu a skromnosti, aby se hned od začátku svíjel pod náporem základní Strožovy vlastnosti: tou je dunivá, přímo rachotící velkohubost a nadutost. Víte třeba, kdo zařídil, aby na podzim ’89 nezemřeli východoněmečtí uprchlíci na Malé Straně hlady? Správně, Strož, který se na to nemohl dívat, tak zavolal k Havlům a poradil „chrabrým disidentům“, aby jim něco přinesli. A víte, proč Strož ví všechno nejlépe? Protože má „jakýsi dobře vyvinutý smysl pro pravdu, které dávám přednost za všech okolností“. Jasně.

Strož není možná ani tak zlý člověk, i když sviňárny mu nejsou cizí: například když mluví o smrti Karla Kryla, jen tak mimochodem jakoby dodá, že kdesi četl, že za jeho smrtí stojí „Václav Havel, lépe řečeno tajné služby“ a že Kryl měl být odstraněn za „ostré výhrady k Havlově politice a výpady proti prominentním disidentům“. A přestože žasne nad „českým sklonem k denuncianství, jež se nedá pochopit normálním rozumem“, jazyk policejního udání je jeho základním vyjadřovacím prostředkem. Takhle třeba charakterizuje Josefa Škvoreckého: „V případě Josefa Škvoreckého jde o člověka se silně konzervativními názory, nekritického obdivovatele USA a tamějšího způsobu života.“ Za taková hlášení by měl být Strož po zásluze odměněn. Však také byl.

Zbývá ještě dodat, kde tedy hledat to hlavní tajemství Daniela Strože. Ve vší úctou mi nezbývá než říci, že to bude v jeho snížené inteligenci. Je to přitom druh blbosví, se kterým lze spokojeně a vlastně úspěšně žít. Zvlášť když jsou mu poměry nakloněny.

***

KNIHA TÝDNE

Dokázat se vzepřít

Emil Hruška, Daniel Strož

Futura, 2010, 193 stran

Víte třeba, kdo zařídil, aby na podzim ’89 nezemřeli východoněmečtí uprchlíci na Malé Straně hlady? Správně, Strož, který se na to nemohl dívat, tak zavolal k Havlům a poradil „chrabrým disidentům“, aby jim něco přinesli.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Maminky z eMimina doporučují mlíčko BEBA COMFORT HM-O
Maminky z eMimina doporučují mlíčko BEBA COMFORT HM-O

Maminky z eMimina testovaly prémiovou pokračovací výživu BEBA COMFORT 2 HM-O a BEBA COMFORT 3 HM-O. Pochvalovaly si především chuť, složení a...